Rubrika: O basmanech

Radek Čada

„Před výstupem jsem se nakazil černým kašlem. Jen na našem oddíle to měli, až na pár výjimek, všichni odsouzení.“

(Odsouzený za ublížení na zdraví a výtržnictví, 7 let ve vězení)

Je páteční večer a mě čeká další z mých online rozhovoru. Energický mladík mi hned na začátku hlásí, “Ušetřil jsem vám spoustu práce a rovnou jsem to pro vás sepsal, i fotky už jsem i vybral.”. Přiznávám se, tím mi sebral vítr z plachet a s úsměvem mi hlavou projede, že by z něj byl možná dobrý markeťák. Jeho text jsem tedy nechala tak jak je, v délce i formě a to jednoduše proto, že žádných úprav upřímná zpověď kluka z ulice nepotřebuje 🙂

Poprvé mě nepodmíněně odsoudili v roce 2012 k souhrnnému trestu a to pro trestný činy zavlečení, ublížení na zdraví a výtržnictví.

Dostal jsem tehdy celkově tři roky (nepočítám do toho roční podmínku, která by byla proměněna, nebýt vyhlášené  amnestie ze dne 1.1.2013). Z Kuřimi mě propustili na podmínku po téměř 14 měsících. V té době jsem byl ještě zcela nenapravený a fakt blázen, který se s ničím a nikým nesral, takže bylo jen otázkou času, kdy se dostanu zpět. Bohužel mě tak následně dohnala má minulost a vše mi napodruhé nemilosrdně sečetli.

Podruhé jsem byl v roce 2014 odsouzený za vydírání, ublížení na zdraví a výtržnictví. K tomu byla přičtena podmínka (zbytek předchozího trestu). Nato, že jsem podruhé sedět pouze za pár sms (vydírání) a jednu potyčku v hospodě bez pár týdnů celkově 6 let, většina známých tomu nechtěla ani věřit. K tomu dodám, že provést to někdo jiný a netrestaný, věc skončí maximálně u přestupkové komise a to absolutně nepřeháním!

Tedy celkově jsem za mřížemi strávil 7 let a dnes můžu říci, že opravdu stačilo. Dnes to nechám mladším.

S nelibostí mě propustili o den dříve.

Přestože propuštění bylo stanovené na úterý 4.2.2020, v pondělí 3.2.2020 kolem 8mé hodiny ráno přišel na celu dozorce a říká: ,,Čada, tak jdeme“. Ptám se ,,kam?“. ,,Jste propuštěn“. Nato odpovídám „dnes ne, až zítra“. Důvodem, že jsem byl propuštěn takto o den dříve bylo, že jsem byl 2.nlistopadu 2013 po potyčce v centru Olomouce zadržen a omezen na svobodě na nějakých 8 hodin, než mě z policejní stanice propustili. Protože jsem byl v podmínce a měl už rozběhlé soudy, chtěli mě dát do vazby, jenže státní zástupce toto neakceptoval z důvodu menší závažné trestné činnosti. Na stanici mě chvíli šikanovali, chtěli ze mě dostat informace k jedné věci, týkající se jejich kolegy a já byl podezřelý. Taktéž chtěli zjistit, kde se schovává jistý kolega, který měl nástup trestu a byl v celostátním pátrání. Nedostali ze mě nic. Až později kdy jsem skončil na vazbě, aby mě co nejvíce dehonestovali, tvrdili,  jak jsem opakovaně u výslechů plakal a udával. Tu noc mě nemlátili (aby nešly vidět stopy), ale dusili. Až jak zjistili, že jimi podaný návrh na vzetí do vazby nevyšel, úplně otočili, byli až kamarádští a při mém odchodu ze služebny jeden z nich říká: ,,A mlátit jen cigány.“. Tento čas mi tak poté ve výkonu zpětně odečetli a čas propuštění tak vycházel na brzké ranní hodiny dne 4.2.2020. Znalí vědí, že ze zákona nemůžete být  drženi ani o hodinu déle (i když nejen Robert Tempel by mohl povídat). Tzn. že jsem byl nakonec propuštěn o den dříve, kdy se vyřizují tyto úřední věci. To, že mě na toto ve věznici předem neupozornili, bylo samozřejmě úmyslné a tím, jak jsem byl „oblíbenej“ i na Mírově. K tomu se dostaneme.

Ze srandy jsem dozorce prosil, ať mě ve věznici ještě do dalšího dne nechají. Upřímně, nejraději bych to v tu chvíli myslel vážně, i když jsem věděl, že toto mi neumožní. Někdo by si klepal na čelo, ale ono po těch letech už den navíc nehraje vůbec žádnou roli. Navíc při takové události jako je propuštění jste tak napumpovaní adrenalinem, že je to vlastně něco příjemného. Nestihl jsem se tak v klidu sbalit, rozloučit se na poslední odpolední vycházce s x vězni a především na 4.2.2020 byl domluvený odvoz od brány hradu Mírov. Takhle jsem vycházel s dvěma velkými těžkými pytli především zápisků z cely teprve v době, kdy jsem již měl být za bránou věznice. Do toho ten den dost pršelo, takže jsem spocenej a mokrej jen tak tak doběhl do autobusu, který mě zavezl do Mohelnice a poté jsem cestoval vlakem do Olomouce. Postupně mi nějakých 20lidí odmítlo půjčit telefon na zavolání si, přitom jsem po letech v civilním oblečení konečně vypadal jako člověk. Asi ty neobvyklé pytle a to, že v dnešní době někdo nemůže mít mobil, asi dojem neudělaly 🙂 

Mírov jsem v rámci možností zvládl dobře.

Každý znalý ví, že oproti jiným věznicím byl na Mírově relativně klid. I když poslední dobou, především pár měsíců před mým výstupem (přelom let 2019/2020) začali na Mírov navážet problémové mukly z jiných věznic se zvýšenou ostrahou a to byli fakt pakárny. V tomto jsem měl výstup ve vhodnou chvíli. Takové štěstí naopak nebylo, že jsem se těsně před výstupem nakazil černým kašlem. Jen na našem oddíle to měli, až na pár výjimek, všichni odsouzení. Sice unikla do televizních zpráv informace o epidemii černého kašle ve věznici Mírov, avšak bagatelizovali to tím, jak v reportáži uváděli pouze několik desítek nakažených. Skutečností je, že nechali testovat téměř výhradně pouze vězně zařazené do vnitřního provozu (kuchyň, údržba). Tito totiž přišli do kontaktu s civilními zaměstnanci nejčastěji. U ostatních oddílů se toto snažili ututlat. Pravdou je, že se to vymklo kontrole a zahlcené zdravotní středisko s tamním doktorem, nazývaným taktéž jako „zvěrolékař“ nebo „Mengele“, který byl v té době až nepříčetný. A to musel být za ty roky opravdový salámista, protože na něj chodili stížnosti pravidelně. Mimo testovaným věžňům, kteří měli příznaky a měli tu trpělivost celé hodiny čekat v čekárně, předepisoval třeba i léky na regeneraci kloubů. Když už u jiných diagnózách předepsal  univerzální léky nebo antibiotika, to už měl dotyčný odsouzený štěstí. Byly případy, kdy odsouzeným třeba „radil“, ať se modlí k pánu bohu, zajdou za medvědem do lesa a plno jiných rádoby vtipných poznámek. Fungovat zdravotnictví jak ve věznicích všeobecně, průměrné dožití by bylo místo 80 let nějakých 50.

K tomu dodám, že pár týdnů po mém propuštění jsem si u své praktické doktorky nechal vyžádat osobní zdravotní dokumentaci z Mírova. V ní stálo jen několik poznámek (především ohledně nákupu kapek skrze mé citlivé oči) a až úplně dole malým písmem bylo napsáno „přišel do styku s….“ a latinsky pojmenován název pro černý kašel. Šlo samozřejmě o účelovou snahu tento průser co nejvíce zamaskovat. Přitom konkrétně mě úmyslně dali na nějakých 10 dní do izolace na celu k osmi silným kuřákům, aby mi to sedlo na plíce. Když jsem na toto, skrz ochranu mého zdraví upozorňoval, i přes to, že mi jinak dotyční nevadili (šlo o kolegy z oddílu), bylo mi odpovězeno vedoucím VTOS, že je na izolaci kouření při takové nemoci přísně zakázáno a abych tedy vychovateli uvedl jména těch, co toto nedodržují a tito pak budou kázeňsky trestáni. Copak mi toto případné udání a kázeňáky ostatním vrátí zdraví? Pokud by někdo nevěřil, mám schovanou tuto originální žádost s odpovědí. Dokonce mi před výstupem ani nedali k nahlédnutí a podepsání moji osobní zdravotní dokumentaci, jak je standartním postupem při výstupu z výkonu trestu. Stejně jsem byl předem připraven nepodepsat. Tak to ostatně dělali ti vězni, kteří byli nespokojeni se zdravotním střediskem ve věznici. Jestli nakonec někdo zfalšoval můj podpis, těžko říci. 

Byl jsem totiž nakonec brán jako problémový odsouzený. První roky jsem ve věznici opravdu šlapal. Jenže jsem si z venku nadělal obrovské množství nepřátel a jsem přesvědčen, že se někdo angažoval. Až později mi začalo docházet, proč mě z vazby převezli do výkonu právě na Mírov. Sice jde o nejbližší ostrahovou věznice od Olomouce, což bylo skrze pravidelné návštěvy super, avšak dopředu jsem byl bez šance na přerušení trestu i podmíněné propuštění. Nedali mi šanci, tak mi později nezbylo, než se bránit a kopat kolem sebe. Bojoval jsem a snažil se to zvrátit a celkově dokázat, že si šanci podívat se aspoň na pár hodin/dní na svobodu za nejbližšími, zasloužím. I s vědomím té skutečnosti, že se dostávali na přerušení trestu i těžcí zločinci včetně vrahů, kteří měli do konce trestu daleko déle. Jak mi bylo řečeno jedním z (vy)chovatelů: ,, Pane Čada, větší šanci na PT má prvotrestaný vrah než vy.“. Bohužel šanci jsem opakovaně nedostal a motivace tak byla nulová. Opakovaně jsem si říkal, proč bych já měl někomu dávat šanci, když ji sám nedostanu? Nikdo se mi nemohl divit. Většinou se v životě nevyplatí na někoho si stěžovat a poštvávat proti sobě, ale jak nemáte co ztratit, je vám to vlastně jedno. U nás ve věznicích o žádnou nápravu nejde. Nejsme v Norsku a jiných vyspělých zemí, kde s vězni pracují. Tady se snaží co nejvíce izolovat, aby jste přišli o všechny sociální kontakty, do toho vás pokud možno co nejvíce zadlužit. V tu chvíli jsem nenáviděl a proklínal všechny, kteří za mé příkoří mohou a mohli. Mluvím také o těch, kteří vypovídali u soudů, aby vás dostali na co nejdéle do vězení. Bylo by jim jedno, kdybych dostal 20let a neudělali by nic proto, aby to napravili. Neměli právo ani nežádali žádné odškodnění, šlo jim jen o to, ublížit jinému. Dokonce pak oslavují vaše vzetí do vazby, na to už musí mít člověk žaludek. Co je toto za lidi? Některé si již karma našla. Dnes už jsem naštěstí celkem kliďas a těm, kdo mi nic neudělali, nepřeji nic špatného, naopak. Už se celkově ani nezlobím, nikomu se nemstím. Mám to za sebou a vylezl jsem jako „čistej“ (rozuměj bez podmínky a jiných dohledů). A začínám pracovat na jiné kariéře než dříve. K tomu se předpokládám dnes dostaneme. 

 Jinak nejvíce mi ve vězení chyběla rodina a žena. Jinak nic tak akutně nechybělo. Kdo mě zná ví, že jsem celkem skromnej. Nějaký přehnaný luxus co se týče drahých dovolených apod. nepotřebuji. Jídlo? jelikož jsem většinu času pracoval v kuchyni, tak jídla bylo tolik, až se to nedalo sníst. Tolik jogurtů, ovoce, zeleniny, to jsem předtím neměl ani na svobodě 🙂. Alkohol? Jako některým jiným ods. mi absolutně nechyběl a trvalo 3 týdny po propuštění, než jsem si troufl dát první lok(to ještě byla náhoda, protože k našemu stolu v restauraci donesla obsluha každému přísedícímu automaticky pivo). Postačí mi ke spokojenosti, když mě nějaká žena hodiny škrabká. Co může být lepší 🙂? Protože je covidová doba se složitějším cestováním. od mého posledního propuštění, až na 4 krátké výlety za hranice, jsem cestoval pouze u nás. Jsem sběratel fotek fotbalových a hokejových stadionů (+věznic), které jsem objížděl s olomouckými symboly a moc mi už do sbírky nechybí 🙂. Rád si prohlídnu i centra měst, památky apod.

Mohl jsem na Mírově sportovat-cvičit a pokud to počasí dovolilo, hrát fotbal. Číst noviny/časopisy/knihy a především psát, což mě hodně naplňovalo. Při volnu jsem byl schopný psát v kuse celej den-dopisy,stížnosti,pracovat na plánech a projektech. Pokud se v base nenudíte, můžete dělat co vás naplňuje, čas šíleně letí i tam. Opakovaně jsem říkal, proč nemá den aspoň 50 hodin. Ostatní spoluvězni mi nato odpovídali ve stylu: ,,Neblbni,kdo by to seděl“. 🙂

Samozřejmě byli občasné krátkodobé úzkostné stavy, jako mají asi všichni vězni. Naštěstí ovšem na deprese apod. nemoci netrpím, takže jsem to zvládal dobře. 

Paradoxně jsem měl období, kdy jsem byl vnitřně spokojený. A nejlepší sny o svobodě jsou právě ve vězení.

Do práce jsem chodil po celou dobu výkonu trestu. Tedy kromě 9měsíců v rozmezí od začátku roku 2019 do září téhož roku, kdy se mě chtěli na Mírově zbavit a spoluvězni mi do kávy podstrčili Tramal. Při následných testech na moč jsem byl pozitivní. Udájně z bezpečnostních důvodů mě tak vyřadili z práce. Když to shrnu, od prosince 2014 do vyřazení na začátku ledna 2019 jsem dřel v kuchyni. Poté od konce září 2019 do ledna 2020 dělal na ůdržbě.

Věc se udála v prosinci 2018. Skrz tento případ jsem ještě ve věznice popsal stovky listů papírů – získaných informací a poznatků k obhajobě, sepsaných odvolání, apod. Měsíce se případ řešil ve věznici, mezitím jsem se obrátil na dozorového státního zástupce, tehdejší ombudsmanku a s advokátem  na soud. V dubnu 2020 Krajský soud udělený kázeňský trest zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Do dnešního dne čekám. Na ministerstvu spravedlnosti jsem v dubnu 2021 podal 3.stránkovou žádost o odškodnění (ve výši blíže nespecifikované šestimístné částky) za újmy, které mi tímto prokazatelně způsobila vězeňská služba. Mezi újmy jsem uvedl umístění do uzavřeného oddělení na 7 dní (díra), vyřazení ze zaměstnání(za cca 9měsíců jsem tak přišel o desítky tisíc korun), 3x návštěva za oddělující přepážkou, zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, rozhodnutí o povinnosti zaplatit další náklady spojené s výkonem trestu, utrpěla má důstojnost a jméno. Taktéž čekám na posun ve věci. Ono to tak dnes chodí-jak vás mají potrestat nebo máte platit- je to bezodkladné. Naopak to může trvat roky. 

 No, mluvit o tomto případu bych mohl do půlnoci, takže ve stručnosti. Dva prozatím nejmenovaní spoluvězni z cely, i podle některých spoluvězňů s vědomím několika civilních zaměstnanců, mi bez mého vědomí strčili do kávy lék Tramal, který pokud není předepsán od lékaře, je ve VTOS zakázaný. Jelikož mě na Mírově jako výdejčího stravy minimálně jménem znal v té době i ten poslední „schovaný“ vězeň a jak čas utíkal, sbírali se informace o tom, kdo sháněl tento opiát, kdo ho pachatelům prodal a kdo mi ho bez mého vědomí podstrčil. „Vyšetřováním“ byl prověřen dosluhující sociální pracovník, který měl jediný cíl-nepřipustit nic jiného, než mé potrestání. Na každé mé podání vysvětlení jsem se svědomitě připravil  a strávil u výslechu dlouhé hodiny. Poukazoval jsem na plno získaných informací včetně svědků, kteří k věci měli co říci . Celé „vyšetřování“ probíhalo standardně, byly opakovaně porušeny základní zásady správního řízení , včetně ovlivňování nebo zastrašování svědků (např.možným soudem, přerušením trestu, podmíněným trestem). Ono každý tušil nebo věděl, že jsem v tomto nevinný, jenže věznice neměla logicky zájem o objektivní vyšetřování. Bylo do toho namočeno více lidí, i vězeňská služba klamala s prvotním vznikem celé události, což v mnoha bodech uznal i soud a tento kázeňský trest tak zrušil.

Mysleli si, že sklopím hlavu, podepíšu kázeňský trest a směr Valdice nebo jiná věznice někde daleko v Čechách. Ale kdo mě zná ví, že nespravedlnost a křivdy bytostně nesnáším a jak mě někdo opravdu naštve, nedám se a dost lidí, kteří mě třeba i v minulosti vytočilo, litovalo. Přitom tuto hajzlárnu provedli tací, kteří i přes nesrovnatelně závažnější trestní činnost delší trest využívali výhod např. přerušení trestu. I přes malicherné neshody byl pro ně nejspíš hlavním důvodem, proč se dopustili této trestné činnosti to, že mám přeplněnou skříňku tabáků, cigaret, sladkostí a jiných, pro vězně vzácných komodit. Taktéž jim nedalo spát to, že celý trest jsem snášel vcelku dobře.

Útěchou v té době bylo, že jsem jednomu z pachatelů na poslední chvíli zařídil zamítnutí podmíněného propuštění i přesto, že ho soud 1. stupně propustil a po odvolání st. zástupce a mého následného zásahu mu odvolací soud jeho žádost zamítl. Ručně psanou kopii mého vyjádření i s následnou originální odpovědí podepsanou soudkyní onoho odvolacího soudu mám taktéž schovanou, stejně jako všechny důležité a zajímavé listiny za celý můj dosavadní život, které jednou s detailním popisem zveřejníme ve 4. knize VŠEMI NENÁVIDĚNÝ-LISTINNÉ PAMĚTI. Jak kdo ke mě…

Ono ve vězení jsou dvě třetiny psychopatů, takže si nikdy nemůžete být ničím jistí. Na druhou stranu vylezete nějakým způsobem zocelení a jen tak nic vás nerozhodí. Pokud vás tedy nezlikvidují.

V kuchyni jsem pracoval zejména jako výdejčí stravy- tzn. výdej snídaní, obědů, večeří. Mezi výdeji nás dozorci odváděli na oddíly. Když bylo více práce, zůstávali jsme na pracovišti i mezi výdeji a pomáhali s různými pomocnými pracemi. 

Snad každý vězeň mi dá za pravdu, že se jedná o kolikrát fyzicky těžkou práci za málo peněz.

Nelze hovořit o výplatě či mzdě, nazval bych to spíše almužnou. Co jsem slyšel od starších spoluvězňů, tak dříve, řekněme 20 let zpět, dostali vězni za stejnou práci stejně zaplaceno jako pracanti na svobodě. Dobře, vězni nemají takové náklady například za ubytování, ale aspoň můžou, pokud je mají, splácet dluhy. Když by to mělo být spravedlivé, tak ať ten ve vězení dostane jen o něco málo méně, ale tento nepoměr je dnes extrémní. Já když do práce nastoupil, dělal jsem dlouhou dobu pouze za svačinu navíc(tkzv. brigáda). Poté jsem nastoupil na placenou pozici výdejčího stravy, která je ohodnocena 1.platovou třídou, která byla delší dobu ohodnocena odměnou 4500 kč hrubého měsíčně!  Po několika letech to zvýšili na 5500 kč hrubého a až v lednu 2020 na 7300 kč hrubého. Když jsem někomu říkal, že vězeň může měsíce, ovšem i roky pracovat tkzv. „brigádně“ doslova za svačinu navíc + po měsíční pochvalu k tomu , většina mi nevěřila a s několika lidmi jsem se skrze to i pohádal. Vždyť já to zažil! Doslova novodobá otročina. Dnes je vězení vlastně byznys pro stát celkově. Zaplatí se zaměstnanci, kterých bývá ve věznicích skoro jako odsouzených a dotací není málo. Platové ohodnocení by se mělo změnit, stejně jako zaměstnávání čerstvě propuštěných vězňů.

Vidím všude okolo, že systém lidi nutí dělat načerno. Dnes ti dají cestovné 500 kč, což v dnešní době nemusí stačit pomalu ani na cestu.

Sám jsem zažil špatnou zkušenost. V květnu roku 2017 (při čekání na 1. projednání mého podmínečného propuštění, které se konalo v červnu 2017) mi doporučenou poštou přišlo oznámení o exekučním příkazu na mé zbylé pohledávky, (vazba, soudní výlohy, advokáti) ve výši nějakých 150 000 Kč, z toho 2% zbývajícího dluhu vůči Okresnímu soudu v Olomouc, což dělalo bez pár korun tři tisíce, jsem měl zaplatit do pár dní. Protože odvolání nemá odkladný účinek a z obav o další sankce jsem tak učinil, plus jsem samozřejmě proti této nesmyslné exekuci podal odpor, ale nikam se nedovoláte, natož, aby se někdo vůbec namáhal odepsat. 

Se svolením R. Čady

To jsem měl ještě štěstí, že jsem dlužil relativně nízkou částku. Vemte si, když bych byl podvodník a splácel miliony za trestnou činnost, to by potom 2% dělaly z celkové částky tolik, co by se nedalo splatit a tak by dluhy narůstaly a byl by to nekonečný kruh.  Tento exekuční příkaz vydal zatím nejmenovaný soudní exekutor z Okresního soudu v Olomouci i přes to, že mé pohledávky vzniklé za advokáty, soudní výlohy a vazbu jsem splácel, respektive mi pravidelně každý měsíc bylo strháváno z mé pracovní odměny více jak dva tisíce korun. Pro mě jde o „umělou exekuci“. Při normální exekuci jste vyzváni k zaplacení něčeho (splátky,půjčky, apod.). Sem tam takovou exekuci hodí na nějakého vězně. Toto je typický případ jak systém využívá postavení a bezmocnosti vězňů, kteří mají ve vězení málo možností se efektivně bránit. Pak tu nemáme mít tolik zadlužených lidí v exekucích.

 A jako podstatně daleko závažnější  pro mě bylo to, že mi tímto exekučním příkazem „omylem“ zdublovali  čtyři pohledávky ve výši celkem cca 70 tisíc korun. Takže následující měsíc jsem při obdržení výplatnice měl pohledávky ve výši  celkem okolo 220 tisíc. Toto jsem ihned řešil s kolegou odsouzeným, který mi v těchto věcech pomáhal. Věznice po mém důkladném vysvětlení a výpočtech tento omyl házela na soud, soud zase na věznici. Trvalo několik týdnů, než pohledávky zase upravili. Nikdo se k tomuto nepřiznal a ani neomluvil!  Kdybych se neozval a věc neřešil, splácím to doteď.Tento pokus o podvod udělat já s mým rejstříkem, dostanu nejméně 2 roky natvrdo. Normální smrtelník toto nezažije, ale jak jste jednou nežádoucí, nebo máte trochu vice smůly, chtějí z vás vysát co nejvíce. Dluhy jsou pro vězně vlastně dalším trestem, kterým se neubráníte. Ale bojovat musíte!

Nelituju ty, kteří si zato můžou vlastní vinou (nesplácení půjček, neřešené pokuty), ale ty, kteří do toho spadnou obdobným způsobem.

Důvodem těchto i dalších komplikací mohl být v mém případě zásah Probační a mediační služby Šumperk, kdy prozatím nejmenovaná úřednice na mě vypracovala negativní stanovisko k mé 1. žádosti o podmíneční propuštění. 

Tato úřednice mne velmi poškodila vypracováním stanoviska, kde uváděla velké množství prokazatelně nepravdivých a nepodložených informací a tvrzení. Rozporovala v mnohém dokonce hodnocené věznice , které sice na oko vypadalo slušně(i když nevíte co je tzv. „pod čarou“. tzn. utajené poznámky s šifry, které slouží pro zprávu policii nebo soudcům). Institut PMS má především řešit záruky odsouzených (bydleni, práce, rodinné kontakty) a nemá uvádět možné rizika v případě podm.propuštění. Paní si hrála na psychologa a soudního znalce bez patřičného vzdělání a kompetencí. A to vše bez jakéhokoliv zkoumání. Něco si asi někde přečetla nebo jí někdo něco poradil.

Soudce z OS Šumperk, který má na starost věznici Mírov sice bere zprávu PMS při rozhodování trochu jako druhořadou, avšak pro mě bylo katastrofou, že tyto zprávy v mé složce byly a při vypracování posudku k tomuto nahlédl soudní znalec pro PP, takže tímto jsem byl velmi poškozen. Dobře, mám nějakou minulost, ke které se přiznávám a nerozporuju ji, ale…

Dodám, že na úřednici jsem podal na několika místech opakovanou stížnost. Její nadřízení dle vyjádření měli s napadenou pohovory, avšak snažili se celou věc hodit do autu, dělali průtahy a celé její pochybení co nejvíce minimalizovat.. Psal jsem až do Prahy. Nakonec to vždy předali zpět  nejbližším nadřízeným napadené v Šumperku, respektive u jejich nadřízené instance v Jeseníku.

Když opakované výzvy k nápravě nepomohly, nezbylo mi, než na úřednici podat občanskoprávní žalobu za nemajetkovou újmu (taktéž jsem žádal o blíže nespecifikovanou šestimístnou částky+omluvu) pro nesprávný úřední postup. Ještě v roce 2019 byl pokus Okresního soudu v Šumperku tuto žalobu pro „nejasnost“ zamítnout a nařídil mi povinnost zaplatit přes 11 tisíc  za odměnu advokáta protistrany(i přesto, že neproběhlo žádné soudní jednání-neskutečné!!!). Přestože žaloba měla všechny potřebné náležitosti , tento pokus o obstrukce ze strany Šumperského soudu a prozatím nejmenovaného samosoudce naštěstí nevyšel. Odvolací Krajský Soud v Olomouci toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu 1.stupně. Od té doby uběhlo téměř 2 roky a stále čekám. Do hlavního líčení se jim evidentně nechce, což se nelze divit. Jak může rozhodovat o žalobě soudce, který sídlí v budově společně se žalovanou? Stejne tak o prvotních stiznostech na pracovnici PMS rozhodovali jeji přímí nadřízení. Patřím mezi ty, kteří si přejí a budou bojovat za to , aby soudci a jiní úředníci nesli trestní odpovědnost. 

Po propuštění jsem měl naštěstí podporu rodiny, která mě podporovala po celou dobu.

Toto velká část vězňů nemá. Nějaké ty finance jsem měl uschované do startu, takže jsem na nějaké úrovni mohl v klidu vyžít. První dny po propuštění jsem si vyřizoval vše důležité po úřadech a navštěvoval rodinu. Největší změnou bylo to, že po těch letech  měl každý v ruce mobil a taky se zhoršilo parkování. Jinak kromě nějakých nových staveb nebo budov v Olomouci mě napadá, že snad všechny mé bývalé kamarádky či milenky měly po mém návratu dítě nebo děti. Téměř všechny do jedné. To byl ze začátku taky trošku problém 🙂

Klukům, co je výstup teprve čeká, bych rád vzkázal, pokud máte to štěstí a máte se o koho opřít, využijte toho, ale nezapomeňte si toho vážit a pokusit se postavit na vlastní nohy. Pokud ne, bude to sice o to těžší, ale s trochou štěstí a vůle se to může podařit. Pokud víte dopředu, že budete krást, fetovat, atd. je to cesta zpět. Musíte se snažit a být optimisty, pak už to bude lehčí. Pak uz je na každém, jak si se vším poradí a kam to dotáhne… 

Co se mé minulosti týče, nechci, ať to vypadá jako chlubeni, ale to co jsem stihl za těch nemnoho let dospělého života na svobodě, nestihne za život několik lidí dohromady. 

Nebyl snad týden, abych nebyl na výslechu, přestupkové komisi a později u soudů. Že jsem byl ve svých 25 letech desetkrát soudně trestaný bylo spíše dílem náhody a tím, že mimo pár zproštění šlo ve velké části o souhrnné tresty (několik skutků spojených v 1 rozsudek). Všech 13 případů přestupkové komise jsem vyhrál, respektive čtyři z nich (2 v roce 2012 a 2 v roce 2014) automaticky spadly z důvodu vzetí do vazby pro neúčelnost. 

Za asi nejaktivnějších let okolo roku 2007 až 2011, kdy jsme pravidelně páchali trestnou činnost, jsem byl v Olomouci nepsaným rekordmanem v počtu udělených veřejně prospěšných hodin. Toto mi tenkrát prozradila přímo tehdejší vedoucí Probační a mediační služby v Olomouci. Dělalo to celkově 1150 hodin(dříve se dalo udělit max. 400 hodin, dne je možné dostat maximum 300).

Každý z nás (myšleno mé kamarády okolo mě) tehdá v Olomouci znal jako chuligány a výtržníky a když se něco v olomouckých parcích,ulicích stalo, spojovali to s námi. Kromě bitek na fotbale a hokeji to byly rvačky v ulicích i po hospodách a diskotékách. Nahánění lidí u nich doma, v práci. Když nám někdo dal např. zákaz na nějakou akci, nebáli jsme se použít jak vyhrožování, tak případně hrubou sílu. Když se nám někdo opravdu znelíbil, přišlo takzvané „ničení životů“ a většina nepřátel to nakonec raději vzdala.

Velká část olomouckých obyvatel ví, že jsem byl ve městě velmi neoblíbený. Dokonce jsem si na tom jeden čas zakládal. I špatná reklama je přece reklamou 🙂 Dnes už pověst příliš nezměním, ale naučil jsem se s tím žít.

Olomouc je v tomto malé město a tehdy se o nás hodně mluvilo. Dokonce se za mnou na CPZ chodili příslušníci policie dívat, jak na zvířátko do zoo. Nebo následující dny ve vazbě jsem po chodbách často slyšel své jméno.

Udělal jsem si velké množství nepřátel, na což jsem později doplatil. Dělali jsme si, co jsme chtěli a kolikrát bez zábran. I když nám někteří fandili zato, jak „čistíme město“, brzy toho bylo moc. Když jsem třeba poprvé a naposledy skončil na záchytné stanici (září 2013) a to naprosto bezdůvodně, nedokázal jsem to přes svoji povahu a ego přenést. V policejním antonu plným těžkooděnců mi někdo řekl „Spadl ti hřebínek co Čada, v souvislosti s tím, jak nějakých 14 dní zpět jsem nafingoval mé přepadení v parku z důvodů odročení soudu (to samozřejmě vědělo pouze pár osob). Nějaký respekt i sympatie ze strany policie do té doby byly. Nikdy se totiž nestalo, aby na mě takto sáhli. Cestou na záchytnou stanici mě kopali a hned následující den jsem si zjistil jméno toho hlavního (šlo o bývalého vojáka, který sloužil i v Afghánistánu), který mi opakovaně s nasazenými rukavicemi ukazováčky silně mačkal na spáncích. Ještě 2 dny mě bolela hlava jako prase. Tento brzy dostal „pozdrav“ a do týdne jsem šel na jistou kérku a nepsaně tak vyhlásil válku i policii. Některé ty detaily nemůžu do rozhovoru ani uvést.

Ani soudci, kteří samozřejmě nejsou hlupáky, se se mnou později nepárali. Když bylo více než jasné, že jsem opakovaně úmyslně odročil soudy, abych byl co nejdéle na svobodě, dali mi to sežrat i s úroky. Jsou to taky jen lidi, umí být zaujatí a mstiví. Dokonce jsem byl několik týdnů nezákonně ve vazbě. Bylo dopředu dané, že i přes nabízené záruky včetně vysoké kauce nemám šanci na úspěch (jak propuštěni z vazby, tak dostat přijatelný trest). Těch věcí bylo mnoho a jednou se vše dozvíte.

Nejvetsi obžaloba, pro kterou jsem stál u soudu byla pro těžké ublížení na zdraví. Naštěstí odsouzení bylo za klasické ublížení, protože neexistovala lékařská zpráva. Přitom státní zástupce, když četl u hlavního líčení závěrečnou řeč, uváděl, že můžu být rád, že za kopnutí do hlavy s rozběhem nejsem obžalován za pokus o vraždu. Ano, můžete tímto člověka i zabít, ale vzhledem k okolnostem, kdy jsem se zastal tehdejšího kamaráda, který ležel na zemi a nad ním byl útočník, který ho bil a já tak jednal v afektu, nejednal jsem v přímém úmyslu někoho zranit. Jak inteligentní kriminálníci znají, státní zástupci se snaží vytěžit maximální možný paragraf a tedy i sazbu pro obžalované, jelikož za toto maji bonusy a tedy i více peněz. Stejně jako třeba advokáti, kteří čím větší případ obhajují, tim vice si berou na odměnách.

Na druhou stranu, i když různé fámy kolují dodnes, nikoho jsem nezabil, fyzicky nezmrzačil, neznásilnil, apod. Celkový trest (za co mě odsoudili) byl přehnaně vysoký, ale za bohatou trestní minulost to musím brát sportovně. Častokrát jsem zmínil a plno lidí s tím souhlasili, že zůstat na svobodě a dále takhle řádit, možná by mě už někdo zabil.

Dnes již žiju slušně a jak často uvádím a z legrace říkám, jsem již v “důchodu”.

Od propuštění jsem nebyl jedinkrát na policii vyšetřován. Toto za mých dob bylo něco nepředstavitelného. Vlastně je to poprvé od 18ti let, kdy  nedělám prospěšky, nejsem v podmínce nebo v base.

Svoji pověst  nikdy zcela nezměním. Jak občas a s rezervou říkám, nevěřte všemu, co slyšíte, je to ještě daleko horsi :))

Momentálně nějakých 7 měsíců pracuji  jako řidič a zásobovač. Rozvážim lidi a materiál pro jednu firmu. Než rozjedeme vlastní spolěčnost, domluvil jsem firmě několik kamarádů. Bohužel pracovní morálka některých není nejlepší, ale to není moje vina. Na tomto chceme také zapracovat, neboť mezi sebou takové nespolehlivé osoby nechceme. Mimo to poslední týdny usilovně pracuji na nově vzniklé skupině Criminals Olomouc. Chystáme v novém roce rozjet podnikani v několika oborech.

Se svolením R. čady

Momentálně nemám přítelkyni, takže toho času na práci na chystaných projektech je více. 

Další podstatnou novinkou je, že za pár dní je termín porodu mého prvního dítěte, dcery. S matkou dítěte bohužel již několik měsíců nejsem ve vztahu a kontaktu. Doufám však, že mi bude umožněno malou aspoň občasně vídat. To jen v rychlosti podstatné aktuální novinky v osobním životě.

Co se týče Criminals Olomouc, jak samotný název napovídá, skupinu Criminals Olomouc založili a jeho jádro tvoří bývalí kriminálníci z Olomouce a okolí.

Máme mezi sebou členy věkově od 20 do 60 let. Od některých, kteří si odseděli „měsíčky“, tak i plno starších zkušených kriminálníků, kteří mají v těle i více jak 20 let za mřížemi. Přidat se k nám může každý, kdo si něčím prošel a je trošku normální 🙂 Ozvat, jak se i děje, se nám samozřejmě můžou i „podmínky“ nebo netrestanní 🙂 Je více takových, kteří s námi občasně vyrazí na nějakou společnou akci. Jelikož jsme napravení, snažíme se vystupovat a chovat slušně a vyhýbat se jakýmkoliv excesům. Nejsme chuligánská skupina a nevyvoláváme konflikty. Proti nikomu nechceme bojovat. Takže vlastně napraveni jsme, ne? 

Dokážeme se zorganizovat a vyrazit společně na kulturní i sportovní akce, apod. Jako fanoušci hokejového klubu HC Olomouc (drtivá většina), jehož kohouta ve vlastni podobě máme ve znaku, občas zajdeme v průměrném počtu 10 lidí fandit na hokej. To jak na domácí, tak občas vyjedeme i na venkovní zápasy.

Chceme rozjet podnikání v mnoha oborech a věnovat se nejen práci s vězni a pomáhat tam, kde je potřeba.  Naším cílem je propojit dva světy – kriminální s většinovou populací. Zaměstnávat budeme jak bývalé kriminálníky, tak netrestané.

Již máme své vlastní FB stránky a vytváříme další. Na začátku roku 2022 chceme rozjet oficiální webové stránky, zaregistrovat spolek, založit vlastní sídlo, vytvořit své stanovy a vše nezbytné a potřebné k legálnímu fungování celé naší značky. Chceme prostě vytvořit silnou komunitu a model, který bude fungovat. Jsme v kontaktu s mnoha vězni po celé ČR. Společně se spolkem basmani.cz chceme rozjet bližší spolupráci a časem ve větších městech po celé republice založit organizace.

Lidem bych chtěl na závěr jen vzkázat, sledujte nás a fanděte nám, určitě o nás uslyšíte, v tom dobrém slova smyslu. Sám jsem zvědavej, kam až do dotáhneme. Zdravím nejen basmany a buďte dobří.

Jiří Schustek (čteno Šustek)

„Po těch patnácti letech jsem měl nařízenou ještě ústavní alkoholní léčbu. Nevěřícně jsem na to koukal a i v Opavě na mě koukali, jako co tam dělám.“

(Odsouzený za vraždu, 15 let ve vězení)

Je neděle večer a já se připravuji na další rozhovor s pánem, který nám napsal do zpráv v naší facebookové skupině. Měl zájem o rozhovor. Domluvili jsme se na 17 hodinu. “Dobrý večer, můžeme tedy začít?”. Postarší pán pokývá hlavou a zapálí si balenou cigaretu, “Jo, jo, můžeme.”.

Vždycky ten rozhovor začínám tím, jak dlouho a za co jste byl vlastně ve vězení.

Tak v prvé řadě se to soudilo jako těžké ublížení na zdraví s následky smrti, jenže po podání stížnosti na vyšetřovatele, jelikož mi nedovolil uplatnit zákonné prostředky vlastní obhajoby, tak to změnil na trestný čin vraždy, protože když jsem si podal dozorovému prokurátorovi stížnost na něho, tak mi jmenovitě Pasečný, vyšetřovatel, přes advokátku vzkázal, že jsem si na něj neměl stěžovat. Proto se to překvalifikovalo na vraždu.

Takže máte vlastně pocit, že tam nešlo o to vyšetřit, co se tedy doopravdy stalo, ale že se vám chtěl pan Pasečný tím překvalifikováním z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti na trestný čin vraždy pomstít, protože jste si na něj stěžoval?

Jo, on mi to pak přímo řekl. Po rozsudku se ke mně naklonil a řekl mi, že jsem si neměl na něho stěžovat. Jenže tam bylo jasně patrný, že jsem byl napaden. Ještě když mě zadrželi, tak tam bylo jasně vidět, že jsem měl tu pravou lopatku zhmožděnou a pravděpodobnost, že jsem potom jednal v amoku, pokud člověk jedná v amoku ,nemůže soud jeho jednání hodnotit jako úmyslný trestný čin, tedy s úmyslem někoho zabít, neboť člověk který se obává dalšího útoku, jedná impulsivně na útok na svou osobu. Jenže k tomuhle soud vůbec nepřihlížel. No a to mě úplně vytočilo a tak jsem na to právě podal tu stížnost. Poslal jsem to prokurátorovi. No a než jsem na to vůbec dostal odpověď, tak už mi donesl změnu překvalifikaci paragrafu. Jak se říká, ruka ruku myje. Oni (soudy a vyšetřovací orgány pozn. red.) si dělají vlastní zákony. Nepřipouští důkazy, které svědčí třeba v můj prospěch, jen proto, aby vás odsoudili co k nejpřísnějšímu trestu. Koneckonců za to jsou pak ty odměny, že. 

Pokud tomu tedy správně rozumím, tak vy jste byl nejdříve souzen za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti a pak, protože jste chtěl, aby se to důkladně prošetřilo a přihlídlo se ke všem okolnostem, tak z vás udělali vraha? 

Ano. Já jsem to řekl i u soudu, že už je to dopředu připravený a kolik mi dají. Prokurátor, co tam byl skákal jako čert z krabičky, ale víte jak, víc jak třináct let mi dát nemohli, protože jsem v té době měl dva roky podmínku a nemohl jsem překročit tu horní sazbu, což bylo patnáct let. 

Takže vy jste tedy dostal třináct let za tu vraždu, plus podmínku, takže dohromady patnáct let?

Ano. Víte to je asi ten problém. Já ještě, když jsem byl v base, tak jsem říkal že široká veřejnost nemá vůbec žádnou povědomost o vězeňství, trestech nebo třeba o tom, jak tady ty soudy vlastně fungujou nebo nefungujou. Tady prostě nějaká práva, trestní řád, to tu vůbec neexistuje. Tady si soudy vytvářejí svoje vlastní zákony proto, aby co nejrychleji veřejnosti předhodnotily nějakýho pachatele, ale takhle to přece nemůže fungovat. Oni si vždycky něco najdou. Vždycky to, co jim nejvíc vyhovuje a je pro ně nejschůdnější.

Jak dlouho jste na svobodě?

Výstup jsem měl teďka v březnu.

Co bylo to nejtěžší, co jste řešil po tom výstupu?

Tak já po těch patnácti letech jsem měl nařízenou ještě ústavní alkoholní léčbu. Nevěřícně jsem na to koukal a i v Opavě na mě koukali, jako co tam dělám, že po tak dlouhém trestu ještě ústavní protialkoholní léčbu. Ale tohle jsem už moc neřešil, protože tam jsem byl jak na dovolený.

Počkejte, vždyť vy jste byl přece ve vězení patnáct let a tam se přece k alkoholu nedostanete. Neprodělal jste tedy vlastně protialkoholní léčbu už ve výkonu trestu? 

Na Mírově je sice oddělení, které bylo pro tyto účely zřízeno, ale neměli na to akreditaci, čili by se mi to stejně nepočítalo.

Takže vy si vlastně musíte vykonat ten trest a až pak nastoupit léčbu? A není to nesmysl? 

Před koncem výkonu trestu jsem žádal soudce, který mě soudil o zrušení té alkoholky (protialkoholní léčby – pozn. red.) nebo o překlad na ambulantní a on mi napsal, že na mě čekají a počítají se mnou. Celý patnáct roků na mě čekali.

Takže mi chcete říct, že na vás čekali patnáct let, aby vás léčili z alkoholismu, ze kterého jste se již stačil vyléčit? 

Ano, tak to tady chodí. Já vím, že tady to je úplně k smíchu. Neřekl bych, kdybych měl rok dva, ale po patnácti letech tvrdýho kriminálu? Však i tam si klepali na hlavu. To není nic jiného, než naschvál. Prostě obyčejná msta, jelikož ten soudce, když to nařídí, tak to má právo i zrušit.

Takže o tomhle rozhoduje ten samý člověk, co to nařídil a nikoho nezajímá jestli není zaujatý? 

Ano, tak to tady chodí.

A jak dlouho jste tam musel být? 

Byl jsem tam od března do července. Byl jsem tam na smíšeném oddělení a byli jsme tam s alkoholikama, feťákama i gamblerama. Ale víte, když jsem viděl ty mladé holky. Ony byly ještě děti, začaly fetovat a spadly do toho. Tak jsem si řekl, že bych jim třeba mohl pomoct a zaměřil jsem se na to. Zůstal jsem s nimi v kontaktu a snažím se jim pomáhat, aby se k těm drogám zpátky nevrátily.

Jaký je to vlastně pocit být po tolika letech zase na svobodě?

Je to takový, jako kdyby člověk šel do nejistoty, protože neví, co ho venku čeká. Já třeba věděl, že mě z Mírova převezou do té Opavy, tam taky není žádná extra volnost. Taková ta sezení a komunity nebo jiné blbosti co tam vymýšlí, to není o léčbě, to je o ničem, ale alespoň jsem měl čas si vyřídit zdravotní vyšetření a byt. Ale je to strašně velká změna. Já v Ostravě bydlel od narození a po těch patnácti letech jsem to tady nepoznával.

Mám pocit, že mi jakožto veřejnost si vlastně neuvědomujeme, že jste v tom vězení vlastně v izolaci. Fungují tam nějaké přípravné kurzy na život venku? 

Tam nic takového není. Sice se mluvilo o tom, že na výstupním oddělením by měla být počítačová učebna. Dokonce měli vězni dostat i certifikát, že mají základy práce s počítačem, ale ve finále z toho stejně sešlo. Důvody proč bohužel nevím, ale já jsem raději zůstal na tom oddíle, kde jsem měl šanci si něco přivydělat.

Takže vy jste byl vězeň, co byl zařazen do práce?

Ano. Já jsem tam přijel v únoru 2007 a v květnu stejného roku už jsem šel do práce. 

Víte, já se na to ptám, protože se na stránkách vězeňské služby dočtete, že je až 50 % zaměstnanost vězňů, ale přitom jsou výdělky věznic tak malé, že dohromady nevydělají ani na provoz jediné z nich. Čím si myslíte, že to je?

Tak já si myslím, že ty věžnice vydělávají, ale ty peníze jdou někam, kde jsou dobře ukryté. Vezměte si třeba Mírov. Tam si zaměstnávali rodinné příslšníky, třeba u nás byl strýček či dědeček, prostě důchodce, který vlastně dělal jen to, že celý den seděl v kanceláři a čuměl na obrazovku, sledoval nás jak pracujeme a aby tohoto dle mého zbytečného člověka zaplatili, tak nám zvýšili normy, ale zároveň nám snížili peníze za vyrobený kus. A takových lidí se vám tam vystřídá, přitom v kanceláři jste měla tři mistry, takže by to klidně mohli sledovat oni. Nechápu proč tam vzali toho čtvrtého a z mého pohledu úplně zbytečného důchodce.

Kolik jste si vlastně jako vězni vydělali v té práci.

To hodně záleží na tom, kolik přivezli motorů a hlavně jaký typ motorů. Také záleží na tom o jaké době mluvíme. Třeba v období od roku 2012 až 2014 jsem si mohl vydělat i sedmnáct tisíc, jenže to bych v té práci musel spát a bez přestávky pracovat. Jenže víte co, když viděli, že makáte, tak vám zvýšili normy, ale snížili vám finanční ohodnocení za zhotovený kus.

To mi nepřijde jako správná motivace.

To není, ale oni vás tímhle nutí, abyste pracovali víc, ale za stejný peníze. Jenže pokud jste člověk, co má venku děti nebo splácíte dluhy a chcete mít ještě něco jako kapesné, tak prostě makáte. Prostě vás normálně zneužívají.

Já si tedy myslím, že by nebylo špatné, kdyby si vězni mohli vydělat jak na své závazky, tak i na náklady spojené s výkonem trestu a pozdější život na svobodě, ale tohle mi trochu zavání novodobým otrokářstvím a trochu mi to připomíná komunistické pracovní tábory.

No vždyť ten Komunismus tam přetrvává pořád. Já jsem přesvědčený, že na Mírově vedení zneužívá svého postavení vůči vězňům, protože pokud si vězeň na tyhle praktiky stěžoval, tak ho vyhodili z práce a nebo ho převezli do jiné věznice.

Takže vlastně zneužívají svou moc nad vězni? 

Ano a to doslova a do písmene.

A existuje nějaký kontrolní systém, na který by se mohli vězni při zneužívání moci bachařema obrátit.

Na Mírově nic takového není. Jediné, jak by se tento problém dal řešit je, že by ten podměť přišel z venku. Vně věznice si fakt nedovedu představit, jak by se to dalo udělat, aby o tom bachaři nevěděli. Zrovna nedávno jsem si dopisoval s kamarádem v base a opět zvedli normy a snížili odměnu. V roce 2019 říkali, že budou vězňům zvyšovat základní mzdu. Realita byla taková, že ty, co měli druhý platový tadif, tak je přeřadili do prvního platového tadifu. Výsledek? Snížili jim základní mzdu z osmi tisíc dvě stě padesát na sedm tisíc tři sta.

Počkejte, to jakože základní mzda byla osm tisíc? 

Ano, základní mzda před tím, než údajně zvyšovali vězňům platy v roce 2019 byla základní mzda osm tisíc dvě stě padesát korun. Teď je to ale sedm tisíc tři sta.

No, ale vždyť my tady léta máme minimální mzdu okolo čtrnácti tisíc. To přece je garantováno zákonem?

No, jo to máte jako s tím Mišákem, ředitelem Mírova. Ten si dovolí do tisku říct, že vězni si vydělají až sedmnáct tisíc. NE. V roce 2019 a 2020 tohle neexistuje. Člověk byl rád, když dosáhl na těch sedm a půl a dřel jak kůň. Na tohle už mám sepsaný koncept a chci na to podat stížnost. 

Vy jste pracoval celý výkon trestu? 

Ano, ale dneska už nemůžu na ruce, takže teď chci žádat po věznici odškodnění za poškození zdraví a už to řešíme s advokátem. Mám zničené klouby i prsty a s advokátem dáváme dohromady zdravotní dokumentaci proto, abychom s tím mohli jít k soudu.

Co byste poradil vězňům, které čeká výstup.

No já bych jim určitě poradil, aby si určitě zařídili bydlení, protože jít na ubytovnu je krok vedle a hlavně, aby se na úřadech nenechali odbýt. Mají právo na státní sociální příspěvek i na hmotnou nouzi. 

Dobře, já vám děkuji za rozhovor. 

Nemáte zač, já bych jen chtěl ještě dodat, že jak lidé neustále nadávají na vězně, tak si vlastně neuvědomují, že tohle opravdu může potkat jakoukoliv rodinu i tu jejich. Stačí jen, aby někdo z rodiny šlápnul vedle a ovlivní to nejen je, ale hlavně celou rodinu.

Tibor B.

„Pár dní po výstupu jsem šel dělat na střechy, na černo. Říkal jsem si, fajn dokážu, že umím dělat a pak mi třeba daj smlouvu. Místo toho mě ale podělali.“

(Odsouzený za ublížení na zdraví a loupežné přepadení, 10 let ve vězení)

Je půl desáté večer a mě na Whatsappu zvoní videohovor. Přijmu ho a z postele se na mě usmívá muž s dlouhými tmavými vlasy, “Ahoj Písklátko. Rád tě zase vidím.”. Volá mi z Německa, kam se po výkonu trestu odstěhoval, aby začal žít jinak. “Zdravím tě Tibore. Můžeme začít?”. Pohodí hřívou svých tmavých hustých vlasů, “Ale jo, tak co bys chtěla vědět?”

Jak dlouho jsi byl ve vězení?

Strávil jsem tam deset let za ublížení na zdraví.

Deset let za ublížení na zdraví je docela dlouhá doba.

No jo, ale když český soudy chtějí, tak i z obyčejný rvačky před ubytovnou udělají el paso (přepadení – pozn. red.), zvlášť, když se popereš s právníkem a z tvýho původně komplice se stane spolupracující obviněný a nakonec svědek, kterýmu není blbý u soudu drze lhát. 

Tohle je problém, který jsem už několikrát slyšela, že vlastně původně ze spolupachatele udělají u soudu svědka. Jaký na to máš názor?

Je to kravina! I tří letýmu děcku je jasný, že takový svědek řekne úplně cokoliv, aby se z toho vykroutil a že jsem to zažil. Já si to pak s tímhle “vyříkal”, ale těch deset let jsem stejně dostal.

Ty sis ten trest odseděl celý?

Jo. Šel jsem až do razítek. Ne, že bych se o PPčko (podmínečné propuštění – pozn. red.) nesnažil, ale bylo to k hovnu. Soudce řekl, že jsem nenapravitelný a pro společnost nebezpečný a tím to skončilo. 

Jak dlouho jsi vlastně venku? 

Výstup jsem měl v květnu 2020, takže rok a pár měsíců.

No a teď pracuješ v Německu, věděl jsi už v tom květnu, že půjdeš pracovat tam?

Nevěděl. Já jsem si zkoušel najít práci v Čechách. Pár dní po výstupu jsem šel dělat na střechy, na černo. Říkal jsem si, fajn dokážu, že umím dělat a pak mi třeba daj smlouvu. Místo toho mě ale podělali a nezaplatili mi. Pak jsem chvilku zkoušel hledat práci dál, ale všude kam sem vlez po mě chtěli výpis trestů a nikde jsem se nechytil a protože umím jazyky, jelikož mám na to hlavu (mluví několika jazyky, plynně polsky, německy, ukrajinsky, anglicky – pozn. red.), tak jsem to zkusil v Německu. Nejdřív jako dělník a dneska už jsem zástupce vedoucího směny.

Takže se ti v práci daří? 

Tak nejsem žádná roura a práce se taky nebojím. Šéf si toho všiml a nabídl mi tuhle pozici. Vydělávám si víc, než v Česku. Teď jsem teda na nemocenské, protože jsem měl pracovní úraz, ale jinak bych asi řekl, že se mi daří. 

To je pravda. Německý plat se s tím českým srovnat nedá a většina lidí u nás nemá to, co lidi v Německu.

To nemá, zejména pak propuštění vězni. Ty většinou ani nemají šanci jít do tý fabriky makat i když chtěj, protože po nich chtějí výpis a pak je nevezmou. 

Pravda. Osobně to vnímám jako velký problém, který tu vyústil až v 70% recidivu. Jak to vlastně chodí po propuštění z vězení?

Tak v den výstupu dostaneš prachy na jídlo na jeden den a pak tě vykopnou před bránu věznice. Když máš štěstí a vykopnou tě v pátek, tak dostaneš peníze na tři dny. Musíš si dojít na sociálku a tam dostaneš tisícovku a na další tisícovku dva měsíce čekáš. Nikoho nezajímá, že nemáš práci, kde spát, nic na sebe a tak dál. Nedostatek peněz teda řešíš tak, jak umíš. V Německu je to třeba jinak. Tam po výkonu trestu dostaneš sociální bydlení, voucher na vybavení a oblečení a peníze do začátku. Když jdeš na pohovor žádat o pracovní pozici, která nevyžaduje klasifikaci, tak po tobě nechtějí nějakej výpis trestů, takže máš možnost si najít práci a nikdo tě nediskriminuje za to, že jsi v minulosti udělal volovinu nebo si se dostal do kriminálu, protože tvůj komplic je ráfek a nechtěl jít sedět. 

Myslíš si, že to je důvod, proč je u nás větší recidiva než vedle v Německu?

No určitě. Tady nikoho nezajímá, co jsi udělal v minulosti. Tady vedoucího zajímá jestli makáš nebo ne.

Jak teď vlastně žiješ a máš v plánu se někdy vrátit do Čech?

Já si teď žiju dobře. Mám tu bydlení v třípatrovém domě se zahradou, vydělal jsem si na motorku a jsem spokojenej. Ve volném čase jezdím na kole a na výlety po Německu. S holkama taky problém nemám. Fakt nemám důvod se vracet. Do Česka bych zajel možná tak s lahvinkou francouzského vína za tebou, žít tam fakt už nechci 🙂

Roman Ševčík

„Ve Valdicích jsem se chtěl zabít, protože se to nedalo vydržet.“

(Odsouzený za dvojnásobnou vraždu, 21 let ve vězení, 9 let v psychiatrické léčebně)

„Čau. Tak jdeme na to?“, zazní v telefonu sympatický hlas Romana Ševčíka. Kvůli covidové situaci tento rozhovor vedeme po telefonu a mně v tu chvíli vůbec nedochází, co mě v následujících minutách bude čekat. Roman ale o své zkušenosti z vězeňského prostředí mluví naprosto otevřeně a bez jakýchkoliv skrupulí popisuje i velmi nepříjemné situace, které reálně zažil, zatímco my si je nedokážeme představit ani v nejhorších snech.

Romane, za co jsi byl ve vězení?

Za dvojnásobnou vraždu. Oběti byly moje teta a babička. Byl jsem za to odsouzenej v roce 1989 krajským soudem v Brně na 21 let odnětí svobody.

O tobě všeobecně panuje povědomí, že jsi byl odsouzen za něco, co jsi nespáchal. Bylo o tobě hodně napsáno. Dokonce se o tvůj případ velmi podrobně zajímal Radek John, který jej představil veřejnosti v pořadu Na vlastní oči.

No, všeobecné povědomí je otázka sama o sobě. Ano, moje kauza proběhla televizí a novinama, ale najdou se lidi, co uvažujou trochu jinak. Pro ně jsem prostě dvojnásobnej vrah.

Takže tím chceš říct, že i ty sám jsi se musel před společností obhajovat a to i přes fakt, že tvoje kauza byla zveřejněná?

Ano, i já jsem se musel obhajovat. Ale je to dost těžký. Už během vyšetřování jsem tvrdil jak vyšetřovatelům, tak soudu, že jsem to neudělal, ale už tenkrát mi nikdo nevěřil. K mýmu odsouzení jim stačilo moje přiznání. Nikoho nezajímalo, že ho ze mně vymlátili. U soudu pak přečetli text, který měl dokazovat moje přiznání. Jenže já to napsal pod psychickým a fyzickým nátlakem. To jsem jim tam pak načmáral, co mi nadiktovali, jen abych to měl za sebou. U soudu to pak použili. Tam jsem samozřejmě moje přiznání okamžitě odvolal s námitkou, že to bylo pod hypnózou a nátlakem. Během mého výslechu tam byl totiž i jakýsi doktor. Jenže soud na to vůbec nebral ohled a odsoudili mě na 21 let. Pak přišel převrat a v rámci Havlovi amnestie jsem dostal rok dolů. Jenže… V roce 1991 jsem byl převezen na týden do Vinařic, zrovna ve chvíli, kdy se tam připravovala vězeňská vzpoura. No a za tu jsem dostal u kladenského soudu dva roky nášup. Přitom jsem nebyl žádná významná osobnost těch nepokojů, jak tomu bachaři říkali. Seděl jsem šest let na Borech a pak ve Valdicích.

Tos to ve vězení neměl asi jednoduché, že?

Život v kriminálu já vůbec neměl jednoduchej. Ale kdo ho tam má jednoduchej? Jasně, vrazi jsou „šlechta věznic“, ale né, pokud je vaší obětí dítě nebo žena, obzvlášť pokud se jedná o příbuzné a já tam seděl za dvojnásobnou brutální vraždu dvou žen, mojí babičky a mojí tety. Protože jsem byl mladej kluk, kterej se do tý doby vyhýbal rvačkám, tak jsem opravdu nevěděl jak se bránit. Jak se taky bránit, když na vás nastoupí tři zkušení kriminálníci, dva vás drží a třetí vás znásilňuje. Protože jsem se za to styděl, tak jsem to bachařům nehlásil, ani bych nic neřekl, jenže, protože jsem měl problémy s krvácením, tak si toho bachaři všimli a proběhlo vyšetřování. Já nikoho nejmenoval, ale že jsem byl znásilněnej jsem těžko mohl utajit. Oni mě následně dali na izolaci. Když jsem byl na izolaci, tak ti chlapi chodili na vycházce pod mým oknem a slibovali mi různé úplatky, abych mlčel, protože mají před propuštěním a že mají rodiny. Já jim na to říkal, hoši to jste si měli ale rozmyslet dřív. Já jsem pak nemohl ani na záchod. Bachaři mě odvedli k doktorovi a doktor to z úřední povinnosti ohlásil, protože musel. Nahlásil to na Prevenci (oddělení prevence a stížností – pozn. red.). Na prevenci už věděli, kdo to udělal, aniž bych cokoliv řekl. No a potom je převezli jinam, jenže mě museli zašívat. Tak zlý to bylo.

To je strašný Romane. Jak dlouho jsi tam byl?

Na Borech jsem byl od 1991 do 1996. Pak mě převezli do Valdic, kde to nebylo tak brutální, ale sloužil jsem k orálnímu uspokojování ostatních vězňů. Ve Valdicích jsem se chtěl zabít, protože se to nedalo vydržet. V jedný věznici mě znásilní a v druhé si ze mě doslova udělali prostitutku. Nepodařil se mi ani jeden z mnoha pokusů. Dneska jsem za to rád. Ve Valdicích postupem času jsem získal podporu a pomoc ze strany silnějších vězňů, ale už ne sexuálníma službama. Stal jsem se tak zvanou „koninou“ (posluhovačem jinému vězni za obranu či úplatu – pozn. red.) a to mi vlastně zachránilo. Takže jsem prošel tou nejkrutější cestou, jak projít vězením. Tohle normální člověk, který nikdy vězení nezažil, nemá šanci pochopit.

Kdy tě tedy propustili?

Basu jsem opustil v únoru 2010, ale následně jsem byl převezen do psychiatrické léčebny, kde jsem byl dalších skoro deset let. Léčebnu jsem opustil na první jarní den.

Romane, setkal jsi se někdy s předsudky společnosti?

Ano, setkal.

Dá se vůbec proti předsudkům společnosti nějak bojovat?

Samozřejmě že člověk by i rád, ale… Setkal jsem se i na úřadech nebo v běžné společnosti s tím, že jsem kriminálník a člověka to zamrzí. Bojovat proti tomu je těžký, ale jelikož jsem měl podporu ve své přítelkyni, kterou mám teda do dneška, a lidí okolo mne, tak jsem to dal, ale i tak to bylo těžký. Člověk má prostě problém jít třeba na úřad a něco si vyřizovat, protože ti hlavou běží, že to ty lidi ví a říkají si, „Jé, on je to kriminálník. On je to dvojnásobnej vrah.“ Takže ten rok a tři čtvrtě bylo hodně krutých.

Takže je vlastně pro toho vězně složité se zařadit zpátky do společnosti?

Jo, je to složitá věc. Ty lidi nemají to povědomí o tom, jak kriminál funguje a že se do něj lidi můžou dostat i za něco, s čím nemají nic společnýho. Oni si prostě nedokážou představit, co si takový člověk prožil.

Ano, to je pravda. Doufejme, že se to časem změní. Jak by jsi popsal ty tvoje první dny na svobodě? Dá se to vůbec nějak popsat?

Já jsem byl jako v Jiříkově vidění. Mohl jsem si jít kam jsem chtěl, přijít kdy jsem chtěl. Nemusel jsem se nikde hlásit, nic vysvětlovat. A v tu chvíli jsem se cítil jako svobodný člověk. Tohle je totiž pro mě svoboda. To, že se nemusím nikde každou hodinu hlásit. Můžu přijít kdy chci, třeba i za několik hodin a nemusím nikomu nic vysvětlovat. Tohle je ta moje svoboda. Ta moje svobodná vůle. Já se už nemusím nikomu zpovídat.

To si užíváš, ne?

Ano, dneska už si to užívám. Dokonce jsem pokročil i v komunikaci s lidmi. Jsem i ve větší pohodě, ale ta moje psychika už nikdy nebude taková, jaká byla kdysi, před mým odsouzením. Člověk, kterého uvěznili v 18 letech za vraždu, kterou nespáchal, sebrali mu veškeré iluze o tom, jak nám tu fungujou soudy a věznice, dostal se na svobodu až v nějakých 49 letech, čtvrt života v háji… Je strašně těžký se s tím smířit a sžít. Já jsem do těch 18 let svět znal jinak. Po těch třiceti letech jsem se dostal najednou do úplně jinýho světa, kde to co jsem znal, už dávno neplatilo a všechno jsem se musel znovu učit.

Na tohle jsem se právě chtěla zeptat, jestli vnímáš ty rozdíly mezi tím světem, který jsi znal a světem jaký je teď?

Lidi mají představu, že jsou vězni připravováni na následný život po propuštění. Tak já upřímně říkám, že nejsou. Já jsem vylezl z basy a v prvních týdnech života na svobodě jsem neuměl ani vypsat složenku. Neuměl jsem jít samostatně si nakoupit. Neuměl jsem nic. Jako bych se znovu narodil a všechno se jako malý děcko učil od začátku. Učil jsem se mluvit s lidma, jezdit hromadnou dopravou, chodit na nákup. Všechno tohle jsem se musel znovu naučit. Jenže tohle je pro obyčejné lidi nepředstavitelný. Oni si to prostě neuvědomujou, pro ně je to automatický.

Hm, to je pravda. Ostatně i já si to nedokázala před devíti měsíci představit. Myslíš si, že by to společnost lépe pochopila, kdyby se o tom více mluvilo?

Určitě. Já jsem o tom přesvědčený. Když se s námi budou chtít lidi setkávat a nejen na sociálních sítí a budeme o tom mluvit, tak určitě. Věřím tomu, že to dokonce můžeme společně změnit. Když to uslyší z našich úst a přímo jim to řekneme, věřím, že společnost bude mít snahu to změnit.

Děkuju Romane, je hezké slyšet, že jsi na společnost nezanevřel. Mám na tebe poslední otázku, co bys vzkázal právě propuštěným vězňům?

No, co bych vzkázal. Vzkázal bych jim jednu věc, nenechte se zlomit. Chce to mít pevnou vůli a odhodlání. Je to těžký, ale dá se to. Kluci, bude to chvíli trvat, mě to trvalo tři roky, ale dá se to. Chce to trpělivost a mít někoho, kdo vám pomůže, ať už rodinu, manželku, přítelkyni, kamarády a pokud nikoho takového nemáte, tak máte basmani.cz.

Albert Žirovnický

„V jeden okamžik se prostě čas zastavil. To co bylo venku, byla otázka víceméně vzpomínek.“

(odsouzený za vraždu, 17 let a 10 měsíců ve vězení)

V potemnělém podkrovním bytě na okraji Prahy Albert vaří dvě kávy. „Nepiju žádnou jinou než, Turka.“. „A to všichni v base pijou Turka?“, ptám se trochu naivně. „Ne. Jsou tam i chlapi, co pijou rozpustný, ale tím se tam nedá moc kšeftovat. U logrovýho kafe můžete klukům třeba za protislužbu dát druhák (opětovně zalitý logr-pozn. red.), nebo si kluci logr nasuší a znovu použijou. Já měl kafe vždycky dost, tak jsem tohle dělat nemusel. Chcete mlíko?“, „Poprosím a děkuji.“. Postaví přede mne velký hrnek se světle hnědou tekutinou a sedne si naproti mně. „No tak můžeme začít. A můžete mi tykat.“.

Za co jsi byl vlastně ve vězení?

Vražda, která se stala v Praze, když jsem byl v Třebíči.

Hmm, takže jsi jí neudělal?

Ne!

Jaký byl tvůj život ve vězení? Jak bys to popsal?

Ehm…. Stojící mimo čas?

Stojící mimo čas? Můžeš nám to trošku přiblížit? Co to znamená?

V jeden okamžik se prostě čas zastavil. To, co bylo venku, byla otázka víceméně vzpomínek. Takže se mi pak následně vybavovaly veškeré detaily, i z dětství. Nicméně, jako nejlepší příklad je moment ve chvíli, kdy byla návštěva. Na návštěvu někdo přišel, je úplně jedno kdo, já jsem s ním strávil tři hodiny, a protože ten člověk žil venku v jiném čase, tak já jsem vlastně na ty tři hodiny skočil do toho rychlýho plynutí času. Když to skončilo, tak jsem prostě odpad. Takže najednou jsem zase skočil do toho pomalýho vlaku a byl jsem úplně vyšťavenej, byť ta návštěva s tím člověkem byla příjemná. Člověk se na to těšil, ale ten následnej návrat do toho vlastně ničeho, vás strašně vyčerpá. V base se dá všechno očekávat, kromě filcunků (kompletní prohlídka cely-pozn. red.), ty jsou neočekávaný. Všechno člověk ví dopředu. Kdy bude pošta, kdy bude snídaně, kdy se zhasne, kdy bude sčíták (sčítání vězňů-pozn. red.). Všechno je naservírovaný. Prostor pro svoje vlastní přemejšlení, pro svou vlastní práci, si musí člověk najít mimo tyhle momenty té organizace a musí se tomu přizpůsobit a zároveň se musí přizpůsobit i tomu že, když se ocitne na cele jako nováček, tak vlastně tam ty lidi mají zažité rituály. Jestliže nechce mít člověk problém, tak to znamená, že nesmí narušit cizí rituály. Chce-li projít na cele s lidma bez problémů, znamená to, že nejprve se dívá. Sleduje kdy kdo chodí na záchod, kdy kdo vstává, kdy si kdo vaří kafe a najde si časovou díru, do který si udělá ten svůj rituál a tomu všemu přizpůsobí celej den. A teď to jde den po dni. Pořád dokola. Je úplně jedno, co se děje venku. Tam se člověk ocitne mimo čas v tom smyslu, že tam čas neplyne. Tam se odečítá den po dni a vlastně čím dýl je člověk ve vězení, tím víc, když o sebe nepečuje, duševně i tělesně, to znamená nečte, nekomunikuje, necvičí, skončí po třech, čtyřech, letech na sto slovech a prakticky je jako živočich. Doslova a do písmene. V tomhle tom je to úplně šílený.

Jak jsi se cítil, když tě propustili z Mírova?

Když bych to měl říct upřímně, je strašlivě těžký říct, jak jsem se cítil. Mě pustili z Mírova. Na mě čekal kámoš a když jsem přišel k jeho autu, dal jsem si bágl do kufru, tak jsem stál před otevřenýma dveřma a já jsem prostě v tu chvíli, po těch 18-ti letech, nevěděl, jak se do toho auta nasedá. Dává se dopředu zadek, nebo nohy? Zcela automatickej pohyb neexistuje. Člověk si ho musí promítnout, aby se vůbec mohl posadit do auta. Je to prostě absurdita. A pak jsme samozřejmě vyjeli. A já si pamatuju, že jsme vyjeli v devět a já se pak probral kolem poledne, když jsme byli v Olomouci, v OCéčku (obchodní centrum-pozn. red.) a on mi zařizoval, protože to jsem si dal jako základní věc, kterou udělám hned po propuštění, zařizoval, tedy pomáhal mi zařídil datovou schránku. Pak jsme přijeli do Brna, tam se mi stal ten zážitek, který je nepopsatelnej. Prostě, od tý doby nedám dopustit na Plzeň (12° pivo-pozn. red.), protože po 18 letech jsem si dal vychlazenou orosenou Plzeň. A já jsem se jí napil. Velice zhluboka. Mě vybouch v hubě hořkej granát, vyhrkly mi slzy, a od tý doby, jakýkoliv pivo, který není dostatečně hořký, mi nechutná.

To je docela milá vzpomínka na první okamžiky na svobodě. A co jsi dělal první dny po propuštění?

Ty první dny? Já jsem obcházel lidi a místa, který jsou do určitý míry pro mě důležitý. Navštěvoval jsem lidi, který se mnou komunikovali, když jsem byl tam a, v rámci tohodle obcházení, jsem prostě měl z těch 18 let v sobě, říkejme tomu genius loci, pocit z nějakého místa, že nějaký místo je nějaký. A já jsem zjišťoval, že přestože mám vzpomínky, přestože ty místa existujou, tak po těch 18-ti letech jsou jiný. Jde tam o takový flashbacky. Já tomu říkám flashbacky. Třeba je to něco jinýho, nevím. Žil jsem ze vzpomínek, znal jsem ta místa do detailu a ten flashback je taková věc, že sedíte, díváte se a najednou se vám, přesně jako v těch seriálech, promítne… Z barevnýcho filmu se stane černobílej a vy vidíte, co se stalo před těma 18-ti lety, ale ten problém je v tom, že je jiný pohyb lidí, jiným tempem, než to bylo. Je jiný pohyb aut, protože auta jezděj jinak, nevysvětlitelno jak, prostě silnice jsou jinak organizovaný a já jsem vnímal ten rozdíl těch 18-ti let přímo live zevnitř. Jsem seděl, teď jsem cejtil, že jsem pořád, jako před 18-ti lety, na tom samém místě, ale už jsem jinde. A to je prakticky nepřenositelnej zážitek.

Takže jsi vlastně vnímal to, že se ten svět úplně změnil?

Ano. Velice intenzivně jsem to vnímal. Jako příklad rozdílnýho přístupu jsem vždycky uváděl první den po propuštění. Šel jsem se prostě projít. Byl leden, sněžilo, a já se procházel až jsem skončil v KFC, a říkám, dám si křidýlka a jako příklad takové té bezzubosti jde uvést toto. Dají vám tam prázdný kelímek, každý dneska ví, že když dostanete v KFC bezednej kelímek, tak si můžete natočit pití kolik chcete, já to nevěděl. Takže jsem tam seděl s prázdným kelímkem a čekal jsem na dalšího zákazníka, abych zjistil, co s ním mám dělat. Až pak jsem pochopil, co znamená bezedný kelímek. Protože pro mě, kelímek, který má dno, není bezedný, ale prázdný, že jo? (smích)

(Smích) To jsou takové ty vtipné okamžiky, které pak člověk dává k dobru při posezení s přáteli, ale zažil jsi i nějaký nepříjemný okamžik, který byl spojený s tím, že jsi byl tak dlouho mimo realitu?

Hm…. Nepříjemný okamžik?….

Třeba nějaká situace, kdy jsi se dostal do nějakého zbytečného konfliktu?

Já musím říct, že jsem se do konfliktu nedostal. Já se držel zuby nehty. Ale dostal jsem se do problému v okamžiku, kdy jsem chtěl vyřešit úplně všechno hned. Měl jsem nějakou představu, jak se věci budou vyřizovat a ono to tak nejde. Úřady nefungujou tak, jak bych si představoval, prostě nejde to tak. Já jsem neměl konflikt, ale dovedu si představit řadu situací, kdy vlastně člověk má v sobě takovou tu zlost. Zlost na to, že někdo na chodníku nečumí na cestu, protože čumí do telefonu. Mě to vadilo, protože jsem to neznal. Dneska to dělají všichni. Všichni koukají do telefonu, nekoukají kolem sebe a vrážejí při tom do lidí. Když do mě první den vrazil už třetí člověk, tak jsem se prostě těm lidem přestal omlouvat, protože mi přišlo hloupý se omlouvat někomu, kdo do mě vrazí, protože čumí do telefonu.

S jakými prvními problémy jsi se vlastně potýkal, když jsi byl po tolika letech vypuštěn do toho jiného světa?

Mám do dneška dluhy. Absurdně mám dluhy, které by, dle mého, prakticky neměly existovat, protože to jsou dluhy od státu, které mi zůstaly, protože jsem se snažil prostřednictvím obnovy řízení otevřít svojí kauzu. To jsou náklady za advokáta, poplatky za soudní řízení a tak podobně. Všechno to jsou totiž ve skutečnosti daně. Takže jsem se šel v první řadě zapsat na Úřad práce, protože jsem si říkal, že nechci, aby mi vznikl dluh na sociálním a zdravotním. Tam jsem jim řekl, že nechci žádnou podporu (dodnes podporu nepobírá-pozn. red.), protože já jsem měl to štěstí, že jsem měl nějaké peníze vysouzené.

Takže jsi úplně z mínusu nezačínal?

Ne, já jsem z mínusu úplně nezačínal. Zcela neskrývaně. Ano, peníze byly. Měl jsem je schovaný právě proto, aby mi je exekutor nevzal, protože kdyby mi ty peníze vzal, tak bych neměl nic a potýkal bych se s mnohem většími problémy. Protože, když bych ten dluh zaplatit, tak bych neměl ani na oblečení nebo jídlo. A ty peníze co jsem měl, jsem nerozfrcal. Ty jsem prostě používal proto, abych přežil. Ono se to nezdá a člověk si to ani neuvědomuje, ale to jsou drobnosti jako třeba slipy, holení, ponožky…. Tisíce malých položek a ono se to nastřádá.

Co je vlastně podle tebe pro toho člověka nejdůležitější, když se po tolika letech vrátí z vězení a chce se zařadit zpátky do společnosti?

Ukojit hlad. Máte hlad po dobrým jídle, po společnosti ženský, po zábavě, kde si vás nikdo nevšímá, kde jste součástí zábavy a nikdo si vás nevšímá.

Ty se netajíš tím, že o sobě i po výkonu trestu tvrdíš, že jsi seděl nevinně. Jak si myslíš, že to vnímá veřejnost?

Nijak nebo negativně. Nejste pro nikoho důležitej. Jakoby říkali, ty seš šedivej. Ve mě je hněv, ohromný hněv, i po tolika letech, protože já to svoje uvěznění vnímal jako velikou křivdu. Je tam obrovský hněv na to, že ta společnost do určitý míry působí pokrytecky, že vlastně nechtěj vidět, že věci nefungujou. Lidi to vlastně nezajímá. Oni se na vás dívají jako na exotický zvířátko. Po pěti minutách je přestanete bavit a nechtěj o tom poslouchat. Nechtěj to všechno číst.

Co konkrétně nechce společnost poslouchat?

To, že tu nefunguje právo a vězeňský systém. To že se do kriminálu může dostat kdokoliv, třeba i za vraždu, a je úplně jedno, že máte na dobu vraždy alibi.

A proč si myslíš, že tomu tak je, že to společnost nezajímá?

Protože celá společnost má zodpovědnost. Má zodpovědnost za to, co se v týhle zemi děje. Lidé raději budou žít v iluzi, že tu všechno funguje, protože kdyby přiznali, že tu právo a justice nefunguje, měli by oprávněný důvod k obavám. Lidi se schovávají před tím, aby si připustili, že se tady děje bezpráví. V každém člověku, i ve mně, je pocit zodpovědnosti za společnost. Jenže, já se stydím za celou tuto společnost, protože, ať je to zprava nebo zleva, všichni popírají to, co jsem 18 let zažíval. Všichni o tom píšou pohádky.

Ano, největším problémem, se kterým se musí bývalí vězni vypořádat, jsou předsudky společnosti. Nebudu se tajit tím, že i já jsem měla vůči vězňům předsudky. Věřila jsem české justici. Po tom, co jsem měla možnost nahlédnout do několika spisů, tak už nemám pocit, že by naše justice fungovala neomylně a věci už se mi nezdají tak jednoznačné, nicméně, potkal ji se ty osobně s nějakými předsudky?

Ten problém je asi složitější, protože já osobně jsem se s předsudkem otevřeně řečeným do očí nesetkal. Spíš jsem se potkal s částí lidí, kteří mi řekli na rovinu: „Hele v pohodě, ale nechci si s tebou povídat.“ Já jsem se tím, že jsem odsouzený vrah, nikdy netajil, protože jsem přesvědčen, že by lidi měli vědět s kým u toho stolu sedí. Někteří si dokonce mysleli, že to není pravda.

Mají vůbec bývalí vězni šanci se adekvátně zařadit do společnosti?

Samozřejmě, že mají, ale ta cesta na svobodě je horší, jak ten kriminál. Tím že máte možnost se svobodně rozhodnout, máte kolem sebe strašně moc lákadel a nemáte řád. Tak jste jak hopík, kterým někdo třískne o zem a on prostě skáče.

Takže pokud tomu dobře rozumím, tím, že jsi vlastně v tvém případě žil 18 let pod tvrdým řádem, tak pro tebe byl pak problém se s tou nově nabitou svobodou sžít?

Zase použiju příklad. Nejlepší „sociální pracovník“ pro kluky z basy je dealer drog. Chlap, kterého propustí z basy si má najít práci, bydlení. Pracovat a nezlobit. Jenže žádný z těch chlapů to nechce.

Nechce si najít práci, bydlení a žít normálním životem?

Ne hned po propuštění. Primárně, a teď budu velmi upřímný, primárně se ten chlap chce dobře najít, oblíct se, zasouložit, nejlépe několikrát, třeba se i opít. Teprve poté, co ukojí tenhle hlad po věcech, co mu byly léta zapovězeny, začne přemýšlet nad tím, že by měl mít taky kde bydlet, že by měl tedy asi začít chodit do práce. Já měl štěstí, že jsem měl do začátku nějakou tu bankovku a zázemí u rodiny, ale většina propuštěných chlapů to nemá. Na sociálce dostane pětistovku s tím, že si má vyplnit dotazníky a za měsíc možná dostane dva tisíce. Co si budeme povídat. Dneska se za pět set korun ani nenajíte. Když máte kontakty a jakože my (bývalí vězni-pozn. red.) ty kontakty máme, tak si najdete dealera drog, dostanete od něj pět dávek, šestou pro vás a když drogy neberete, tak si tu šestou prodáte pro sebe. Takhle se u něj otočíte pětkrát a vyděláte si za den pět, šest, tisíc a můžete si je jít rozfrcat, ale už se zase pohybujete jednou nohou v kriminále.

Hm a jak tomu tedy předejít?

Základ je ten, aby existovala možnost očisty svýho zázemí. Většina chlapů přijde do vězení a mají randál dluhů a mají před sebou čas. Není cílem každého vězně pracovat a řešit špínu, co nadělal venku. Cílem každého vězně je najít způsob, jak si trest zkrátit. Dokážu si představit bodový systém, který by vězňům umožnil si trest zkrátit, třeba tím že chodí do práce a řádně platí dluhy. Jenže to by musel stát k vězňům přistupovat jako ke klasickým zaměstnancům a ne jako k otrokům.

Napadlo mě, měl jsi nějaký plány do budoucna?

Ne. Já jsem neovládal počítače. Neovládal jsem technologie. Ty technologie poskočily nehorázným způsobem a na tom mě zpětně vždycky nejvíc štvalo, že jsem na výstupce (předvýstupní oddělení-pozn. red.), byl padesát metrů od počítačové učebny, kde jsem se všechny tyhle věci mohl naučit, oni mě tam nikdy nevzali, přestože jsem se tam hlásil. Komunikace, používání slov v rámci těchto nových technologií neodpovídá tomu, co si pod tím člověk představí, když to nezná. Lidi okolo vás se vám to zpětně snaží vysvětlit, ale i pro ty lidi je to automat. Oni dělají ty věci automaticky a nedokáží pochopit, že když to někdo vůbec neovládá, tak pohyb rukou po dotykovém displeji je prostě pro mě něco, co neznám.

Co bys poradil nově propuštěným vězňům?

Být na sebe přísnější v každém rozhodnutí, které se chystají učinit, než jak na ně byl přísný režim ve vězení. Vím, že to je těžký, ale cokoliv jinýho je cesta zpátky, tedy do pekla.

© 2021

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑