Rubrika: Příběhy basmanů

Roman Ševčík

„Ve Valdicích jsem se chtěl zabít, protože se to nedalo vydržet.“

(Odsouzený za dvojnásobnou vraždu, 21 let ve vězení, 9 let v psychiatrické léčebně)

„Čau. Tak jdeme na to?“, zazní v telefonu sympatický hlas Romana Ševčíka. Kvůli covidové situaci tento rozhovor vedeme po telefonu a mně v tu chvíli vůbec nedochází, co mě v následujících minutách bude čekat. Roman ale o své zkušenosti z vězeňského prostředí mluví naprosto otevřeně a bez jakýchkoliv skrupulí popisuje i velmi nepříjemné situace, které reálně zažil, zatímco my si je nedokážeme představit ani v nejhorších snech.

Romane, za co jsi byl ve vězení?

Za dvojnásobnou vraždu. Oběti byly moje teta a babička. Byl jsem za to odsouzenej v roce 1989 krajským soudem v Brně na 21 let odnětí svobody.

O tobě všeobecně panuje povědomí, že jsi byl odsouzen za něco, co jsi nespáchal. Bylo o tobě hodně napsáno. Dokonce se o tvůj případ velmi podrobně zajímal Radek John, který jej představil veřejnosti v pořadu Na vlastní oči.

No, všeobecné povědomí je otázka sama o sobě. Ano, moje kauza proběhla televizí a novinama, ale najdou se lidi, co uvažujou trochu jinak. Pro ně jsem prostě dvojnásobnej vrah.

Takže tím chceš říct, že i ty sám jsi se musel před společností obhajovat a to i přes fakt, že tvoje kauza byla zveřejněná?

Ano, i já jsem se musel obhajovat. Ale je to dost těžký. Už během vyšetřování jsem tvrdil jak vyšetřovatelům, tak soudu, že jsem to neudělal, ale už tenkrát mi nikdo nevěřil. K mýmu odsouzení jim stačilo moje přiznání. Nikoho nezajímalo, že ho ze mně vymlátili. U soudu pak přečetli text, který měl dokazovat moje přiznání. Jenže já to napsal pod psychickým a fyzickým nátlakem. To jsem jim tam pak načmáral, co mi nadiktovali, jen abych to měl za sebou. U soudu to pak použili. Tam jsem samozřejmě moje přiznání okamžitě odvolal s námitkou, že to bylo pod hypnózou a nátlakem. Během mého výslechu tam byl totiž i jakýsi doktor. Jenže soud na to vůbec nebral ohled a odsoudili mě na 21 let. Pak přišel převrat a v rámci Havlovi amnestie jsem dostal rok dolů. Jenže… V roce 1991 jsem byl převezen na týden do Vinařic, zrovna ve chvíli, kdy se tam připravovala vězeňská vzpoura. No a za tu jsem dostal u kladenského soudu dva roky nášup. Přitom jsem nebyl žádná významná osobnost těch nepokojů, jak tomu bachaři říkali. Seděl jsem šest let na Borech a pak ve Valdicích.

Tos to ve vězení neměl asi jednoduché, že?

Život v kriminálu já vůbec neměl jednoduchej. Ale kdo ho tam má jednoduchej? Jasně, vrazi jsou „šlechta věznic“, ale né, pokud je vaší obětí dítě nebo žena, obzvlášť pokud se jedná o příbuzné a já tam seděl za dvojnásobnou brutální vraždu dvou žen, mojí babičky a mojí tety. Protože jsem byl mladej kluk, kterej se do tý doby vyhýbal rvačkám, tak jsem opravdu nevěděl jak se bránit. Jak se taky bránit, když na vás nastoupí tři zkušení kriminálníci, dva vás drží a třetí vás znásilňuje. Protože jsem se za to styděl, tak jsem to bachařům nehlásil, ani bych nic neřekl, jenže, protože jsem měl problémy s krvácením, tak si toho bachaři všimli a proběhlo vyšetřování. Já nikoho nejmenoval, ale že jsem byl znásilněnej jsem těžko mohl utajit. Oni mě následně dali na izolaci. Když jsem byl na izolaci, tak ti chlapi chodili na vycházce pod mým oknem a slibovali mi různé úplatky, abych mlčel, protože mají před propuštěním a že mají rodiny. Já jim na to říkal, hoši to jste si měli ale rozmyslet dřív. Já jsem pak nemohl ani na záchod. Bachaři mě odvedli k doktorovi a doktor to z úřední povinnosti ohlásil, protože musel. Nahlásil to na Prevenci (oddělení prevence a stížností – pozn. red.). Na prevenci už věděli, kdo to udělal, aniž bych cokoliv řekl. No a potom je převezli jinam, jenže mě museli zašívat. Tak zlý to bylo.

To je strašný Romane. Jak dlouho jsi tam byl?

Na Borech jsem byl od 1991 do 1996. Pak mě převezli do Valdic, kde to nebylo tak brutální, ale sloužil jsem k orálnímu uspokojování ostatních vězňů. Ve Valdicích jsem se chtěl zabít, protože se to nedalo vydržet. V jedný věznici mě znásilní a v druhé si ze mě doslova udělali prostitutku. Nepodařil se mi ani jeden z mnoha pokusů. Dneska jsem za to rád. Ve Valdicích postupem času jsem získal podporu a pomoc ze strany silnějších vězňů, ale už ne sexuálníma službama. Stal jsem se tak zvanou „koninou“ (posluhovačem jinému vězni za obranu či úplatu – pozn. red.) a to mi vlastně zachránilo. Takže jsem prošel tou nejkrutější cestou, jak projít vězením. Tohle normální člověk, který nikdy vězení nezažil, nemá šanci pochopit.

Kdy tě tedy propustili?

Basu jsem opustil v únoru 2010, ale následně jsem byl převezen do psychiatrické léčebny, kde jsem byl dalších skoro deset let. Léčebnu jsem opustil na první jarní den.

Romane, setkal jsi se někdy s předsudky společnosti?

Ano, setkal.

Dá se vůbec proti předsudkům společnosti nějak bojovat?

Samozřejmě že člověk by i rád, ale… Setkal jsem se i na úřadech nebo v běžné společnosti s tím, že jsem kriminálník a člověka to zamrzí. Bojovat proti tomu je těžký, ale jelikož jsem měl podporu ve své přítelkyni, kterou mám teda do dneška, a lidí okolo mne, tak jsem to dal, ale i tak to bylo těžký. Člověk má prostě problém jít třeba na úřad a něco si vyřizovat, protože ti hlavou běží, že to ty lidi ví a říkají si, „Jé, on je to kriminálník. On je to dvojnásobnej vrah.“ Takže ten rok a tři čtvrtě bylo hodně krutých.

Takže je vlastně pro toho vězně složité se zařadit zpátky do společnosti?

Jo, je to složitá věc. Ty lidi nemají to povědomí o tom, jak kriminál funguje a že se do něj lidi můžou dostat i za něco, s čím nemají nic společnýho. Oni si prostě nedokážou představit, co si takový člověk prožil.

Ano, to je pravda. Doufejme, že se to časem změní. Jak by jsi popsal ty tvoje první dny na svobodě? Dá se to vůbec nějak popsat?

Já jsem byl jako v Jiříkově vidění. Mohl jsem si jít kam jsem chtěl, přijít kdy jsem chtěl. Nemusel jsem se nikde hlásit, nic vysvětlovat. A v tu chvíli jsem se cítil jako svobodný člověk. Tohle je totiž pro mě svoboda. To, že se nemusím nikde každou hodinu hlásit. Můžu přijít kdy chci, třeba i za několik hodin a nemusím nikomu nic vysvětlovat. Tohle je ta moje svoboda. Ta moje svobodná vůle. Já se už nemusím nikomu zpovídat.

To si užíváš, ne?

Ano, dneska už si to užívám. Dokonce jsem pokročil i v komunikaci s lidmi. Jsem i ve větší pohodě, ale ta moje psychika už nikdy nebude taková, jaká byla kdysi, před mým odsouzením. Člověk, kterého uvěznili v 18 letech za vraždu, kterou nespáchal, sebrali mu veškeré iluze o tom, jak nám tu fungujou soudy a věznice, dostal se na svobodu až v nějakých 49 letech, čtvrt života v háji… Je strašně těžký se s tím smířit a sžít. Já jsem do těch 18 let svět znal jinak. Po těch třiceti letech jsem se dostal najednou do úplně jinýho světa, kde to co jsem znal, už dávno neplatilo a všechno jsem se musel znovu učit.

Na tohle jsem se právě chtěla zeptat, jestli vnímáš ty rozdíly mezi tím světem, který jsi znal a světem jaký je teď?

Lidi mají představu, že jsou vězni připravováni na následný život po propuštění. Tak já upřímně říkám, že nejsou. Já jsem vylezl z basy a v prvních týdnech života na svobodě jsem neuměl ani vypsat složenku. Neuměl jsem jít samostatně si nakoupit. Neuměl jsem nic. Jako bych se znovu narodil a všechno se jako malý děcko učil od začátku. Učil jsem se mluvit s lidma, jezdit hromadnou dopravou, chodit na nákup. Všechno tohle jsem se musel znovu naučit. Jenže tohle je pro obyčejné lidi nepředstavitelný. Oni si to prostě neuvědomujou, pro ně je to automatický.

Hm, to je pravda. Ostatně i já si to nedokázala před devíti měsíci představit. Myslíš si, že by to společnost lépe pochopila, kdyby se o tom více mluvilo?

Určitě. Já jsem o tom přesvědčený. Když se s námi budou chtít lidi setkávat a nejen na sociálních sítí a budeme o tom mluvit, tak určitě. Věřím tomu, že to dokonce můžeme společně změnit. Když to uslyší z našich úst a přímo jim to řekneme, věřím, že společnost bude mít snahu to změnit.

Děkuju Romane, je hezké slyšet, že jsi na společnost nezanevřel. Mám na tebe poslední otázku, co bys vzkázal právě propuštěným vězňům?

No, co bych vzkázal. Vzkázal bych jim jednu věc, nenechte se zlomit. Chce to mít pevnou vůli a odhodlání. Je to těžký, ale dá se to. Kluci, bude to chvíli trvat, mě to trvalo tři roky, ale dá se to. Chce to trpělivost a mít někoho, kdo vám pomůže, ať už rodinu, manželku, přítelkyni, kamarády a pokud nikoho takového nemáte, tak máte basmani.cz.

Albert Žirovnický

„V jeden okamžik se prostě čas zastavil. To co bylo venku, byla otázka víceméně vzpomínek.“

(odsouzený za vraždu, 17 let a 10 měsíců ve vězení)

V potemnělém podkrovním bytě na okraji Prahy Albert vaří dvě kávy. „Nepiju žádnou jinou než, Turka.“. „A to všichni v base pijou Turka?“, ptám se trochu naivně. „Ne. Jsou tam i chlapi, co pijou rozpustný, ale tím se tam nedá moc kšeftovat. U logrovýho kafe můžete klukům třeba za protislužbu dát druhák (opětovně zalitý logr-pozn. red.), nebo si kluci logr nasuší a znovu použijou. Já měl kafe vždycky dost, tak jsem tohle dělat nemusel. Chcete mlíko?“, „Poprosím a děkuji.“. Postaví přede mne velký hrnek se světle hnědou tekutinou a sedne si naproti mně. „No tak můžeme začít. A můžete mi tykat.“.

Za co jsi byl vlastně ve vězení?

Vražda, která se stala v Praze, když jsem byl v Třebíči.

Hmm, takže jsi jí neudělal?

Ne!

Jaký byl tvůj život ve vězení? Jak bys to popsal?

Ehm…. Stojící mimo čas?

Stojící mimo čas? Můžeš nám to trošku přiblížit? Co to znamená?

V jeden okamžik se prostě čas zastavil. To, co bylo venku, byla otázka víceméně vzpomínek. Takže se mi pak následně vybavovaly veškeré detaily, i z dětství. Nicméně, jako nejlepší příklad je moment ve chvíli, kdy byla návštěva. Na návštěvu někdo přišel, je úplně jedno kdo, já jsem s ním strávil tři hodiny, a protože ten člověk žil venku v jiném čase, tak já jsem vlastně na ty tři hodiny skočil do toho rychlýho plynutí času. Když to skončilo, tak jsem prostě odpad. Takže najednou jsem zase skočil do toho pomalýho vlaku a byl jsem úplně vyšťavenej, byť ta návštěva s tím člověkem byla příjemná. Člověk se na to těšil, ale ten následnej návrat do toho vlastně ničeho, vás strašně vyčerpá. V base se dá všechno očekávat, kromě filcunků (kompletní prohlídka cely-pozn. red.), ty jsou neočekávaný. Všechno člověk ví dopředu. Kdy bude pošta, kdy bude snídaně, kdy se zhasne, kdy bude sčíták (sčítání vězňů-pozn. red.). Všechno je naservírovaný. Prostor pro svoje vlastní přemejšlení, pro svou vlastní práci, si musí člověk najít mimo tyhle momenty té organizace a musí se tomu přizpůsobit a zároveň se musí přizpůsobit i tomu že, když se ocitne na cele jako nováček, tak vlastně tam ty lidi mají zažité rituály. Jestliže nechce mít člověk problém, tak to znamená, že nesmí narušit cizí rituály. Chce-li projít na cele s lidma bez problémů, znamená to, že nejprve se dívá. Sleduje kdy kdo chodí na záchod, kdy kdo vstává, kdy si kdo vaří kafe a najde si časovou díru, do který si udělá ten svůj rituál a tomu všemu přizpůsobí celej den. A teď to jde den po dni. Pořád dokola. Je úplně jedno, co se děje venku. Tam se člověk ocitne mimo čas v tom smyslu, že tam čas neplyne. Tam se odečítá den po dni a vlastně čím dýl je člověk ve vězení, tím víc, když o sebe nepečuje, duševně i tělesně, to znamená nečte, nekomunikuje, necvičí, skončí po třech, čtyřech, letech na sto slovech a prakticky je jako živočich. Doslova a do písmene. V tomhle tom je to úplně šílený.

Jak jsi se cítil, když tě propustili z Mírova?

Když bych to měl říct upřímně, je strašlivě těžký říct, jak jsem se cítil. Mě pustili z Mírova. Na mě čekal kámoš a když jsem přišel k jeho autu, dal jsem si bágl do kufru, tak jsem stál před otevřenýma dveřma a já jsem prostě v tu chvíli, po těch 18-ti letech, nevěděl, jak se do toho auta nasedá. Dává se dopředu zadek, nebo nohy? Zcela automatickej pohyb neexistuje. Člověk si ho musí promítnout, aby se vůbec mohl posadit do auta. Je to prostě absurdita. A pak jsme samozřejmě vyjeli. A já si pamatuju, že jsme vyjeli v devět a já se pak probral kolem poledne, když jsme byli v Olomouci, v OCéčku (obchodní centrum-pozn. red.) a on mi zařizoval, protože to jsem si dal jako základní věc, kterou udělám hned po propuštění, zařizoval, tedy pomáhal mi zařídil datovou schránku. Pak jsme přijeli do Brna, tam se mi stal ten zážitek, který je nepopsatelnej. Prostě, od tý doby nedám dopustit na Plzeň (12° pivo-pozn. red.), protože po 18 letech jsem si dal vychlazenou orosenou Plzeň. A já jsem se jí napil. Velice zhluboka. Mě vybouch v hubě hořkej granát, vyhrkly mi slzy, a od tý doby, jakýkoliv pivo, který není dostatečně hořký, mi nechutná.

To je docela milá vzpomínka na první okamžiky na svobodě. A co jsi dělal první dny po propuštění?

Ty první dny? Já jsem obcházel lidi a místa, který jsou do určitý míry pro mě důležitý. Navštěvoval jsem lidi, který se mnou komunikovali, když jsem byl tam a, v rámci tohodle obcházení, jsem prostě měl z těch 18 let v sobě, říkejme tomu genius loci, pocit z nějakého místa, že nějaký místo je nějaký. A já jsem zjišťoval, že přestože mám vzpomínky, přestože ty místa existujou, tak po těch 18-ti letech jsou jiný. Jde tam o takový flashbacky. Já tomu říkám flashbacky. Třeba je to něco jinýho, nevím. Žil jsem ze vzpomínek, znal jsem ta místa do detailu a ten flashback je taková věc, že sedíte, díváte se a najednou se vám, přesně jako v těch seriálech, promítne… Z barevnýcho filmu se stane černobílej a vy vidíte, co se stalo před těma 18-ti lety, ale ten problém je v tom, že je jiný pohyb lidí, jiným tempem, než to bylo. Je jiný pohyb aut, protože auta jezděj jinak, nevysvětlitelno jak, prostě silnice jsou jinak organizovaný a já jsem vnímal ten rozdíl těch 18-ti let přímo live zevnitř. Jsem seděl, teď jsem cejtil, že jsem pořád, jako před 18-ti lety, na tom samém místě, ale už jsem jinde. A to je prakticky nepřenositelnej zážitek.

Takže jsi vlastně vnímal to, že se ten svět úplně změnil?

Ano. Velice intenzivně jsem to vnímal. Jako příklad rozdílnýho přístupu jsem vždycky uváděl první den po propuštění. Šel jsem se prostě projít. Byl leden, sněžilo, a já se procházel až jsem skončil v KFC, a říkám, dám si křidýlka a jako příklad takové té bezzubosti jde uvést toto. Dají vám tam prázdný kelímek, každý dneska ví, že když dostanete v KFC bezednej kelímek, tak si můžete natočit pití kolik chcete, já to nevěděl. Takže jsem tam seděl s prázdným kelímkem a čekal jsem na dalšího zákazníka, abych zjistil, co s ním mám dělat. Až pak jsem pochopil, co znamená bezedný kelímek. Protože pro mě, kelímek, který má dno, není bezedný, ale prázdný, že jo? (smích)

(Smích) To jsou takové ty vtipné okamžiky, které pak člověk dává k dobru při posezení s přáteli, ale zažil jsi i nějaký nepříjemný okamžik, který byl spojený s tím, že jsi byl tak dlouho mimo realitu?

Hm…. Nepříjemný okamžik?….

Třeba nějaká situace, kdy jsi se dostal do nějakého zbytečného konfliktu?

Já musím říct, že jsem se do konfliktu nedostal. Já se držel zuby nehty. Ale dostal jsem se do problému v okamžiku, kdy jsem chtěl vyřešit úplně všechno hned. Měl jsem nějakou představu, jak se věci budou vyřizovat a ono to tak nejde. Úřady nefungujou tak, jak bych si představoval, prostě nejde to tak. Já jsem neměl konflikt, ale dovedu si představit řadu situací, kdy vlastně člověk má v sobě takovou tu zlost. Zlost na to, že někdo na chodníku nečumí na cestu, protože čumí do telefonu. Mě to vadilo, protože jsem to neznal. Dneska to dělají všichni. Všichni koukají do telefonu, nekoukají kolem sebe a vrážejí při tom do lidí. Když do mě první den vrazil už třetí člověk, tak jsem se prostě těm lidem přestal omlouvat, protože mi přišlo hloupý se omlouvat někomu, kdo do mě vrazí, protože čumí do telefonu.

S jakými prvními problémy jsi se vlastně potýkal, když jsi byl po tolika letech vypuštěn do toho jiného světa?

Mám do dneška dluhy. Absurdně mám dluhy, které by, dle mého, prakticky neměly existovat, protože to jsou dluhy od státu, které mi zůstaly, protože jsem se snažil prostřednictvím obnovy řízení otevřít svojí kauzu. To jsou náklady za advokáta, poplatky za soudní řízení a tak podobně. Všechno to jsou totiž ve skutečnosti daně. Takže jsem se šel v první řadě zapsat na Úřad práce, protože jsem si říkal, že nechci, aby mi vznikl dluh na sociálním a zdravotním. Tam jsem jim řekl, že nechci žádnou podporu (dodnes podporu nepobírá-pozn. red.), protože já jsem měl to štěstí, že jsem měl nějaké peníze vysouzené.

Takže jsi úplně z mínusu nezačínal?

Ne, já jsem z mínusu úplně nezačínal. Zcela neskrývaně. Ano, peníze byly. Měl jsem je schovaný právě proto, aby mi je exekutor nevzal, protože kdyby mi ty peníze vzal, tak bych neměl nic a potýkal bych se s mnohem většími problémy. Protože, když bych ten dluh zaplatit, tak bych neměl ani na oblečení nebo jídlo. A ty peníze co jsem měl, jsem nerozfrcal. Ty jsem prostě používal proto, abych přežil. Ono se to nezdá a člověk si to ani neuvědomuje, ale to jsou drobnosti jako třeba slipy, holení, ponožky…. Tisíce malých položek a ono se to nastřádá.

Co je vlastně podle tebe pro toho člověka nejdůležitější, když se po tolika letech vrátí z vězení a chce se zařadit zpátky do společnosti?

Ukojit hlad. Máte hlad po dobrým jídle, po společnosti ženský, po zábavě, kde si vás nikdo nevšímá, kde jste součástí zábavy a nikdo si vás nevšímá.

Ty se netajíš tím, že o sobě i po výkonu trestu tvrdíš, že jsi seděl nevinně. Jak si myslíš, že to vnímá veřejnost?

Nijak nebo negativně. Nejste pro nikoho důležitej. Jakoby říkali, ty seš šedivej. Ve mě je hněv, ohromný hněv, i po tolika letech, protože já to svoje uvěznění vnímal jako velikou křivdu. Je tam obrovský hněv na to, že ta společnost do určitý míry působí pokrytecky, že vlastně nechtěj vidět, že věci nefungujou. Lidi to vlastně nezajímá. Oni se na vás dívají jako na exotický zvířátko. Po pěti minutách je přestanete bavit a nechtěj o tom poslouchat. Nechtěj to všechno číst.

Co konkrétně nechce společnost poslouchat?

To, že tu nefunguje právo a vězeňský systém. To že se do kriminálu může dostat kdokoliv, třeba i za vraždu, a je úplně jedno, že máte na dobu vraždy alibi.

A proč si myslíš, že tomu tak je, že to společnost nezajímá?

Protože celá společnost má zodpovědnost. Má zodpovědnost za to, co se v týhle zemi děje. Lidé raději budou žít v iluzi, že tu všechno funguje, protože kdyby přiznali, že tu právo a justice nefunguje, měli by oprávněný důvod k obavám. Lidi se schovávají před tím, aby si připustili, že se tady děje bezpráví. V každém člověku, i ve mně, je pocit zodpovědnosti za společnost. Jenže, já se stydím za celou tuto společnost, protože, ať je to zprava nebo zleva, všichni popírají to, co jsem 18 let zažíval. Všichni o tom píšou pohádky.

Ano, největším problémem, se kterým se musí bývalí vězni vypořádat, jsou předsudky společnosti. Nebudu se tajit tím, že i já jsem měla vůči vězňům předsudky. Věřila jsem české justici. Po tom, co jsem měla možnost nahlédnout do několika spisů, tak už nemám pocit, že by naše justice fungovala neomylně a věci už se mi nezdají tak jednoznačné, nicméně, potkal ji se ty osobně s nějakými předsudky?

Ten problém je asi složitější, protože já osobně jsem se s předsudkem otevřeně řečeným do očí nesetkal. Spíš jsem se potkal s částí lidí, kteří mi řekli na rovinu: „Hele v pohodě, ale nechci si s tebou povídat.“ Já jsem se tím, že jsem odsouzený vrah, nikdy netajil, protože jsem přesvědčen, že by lidi měli vědět s kým u toho stolu sedí. Někteří si dokonce mysleli, že to není pravda.

Mají vůbec bývalí vězni šanci se adekvátně zařadit do společnosti?

Samozřejmě, že mají, ale ta cesta na svobodě je horší, jak ten kriminál. Tím že máte možnost se svobodně rozhodnout, máte kolem sebe strašně moc lákadel a nemáte řád. Tak jste jak hopík, kterým někdo třískne o zem a on prostě skáče.

Takže pokud tomu dobře rozumím, tím, že jsi vlastně v tvém případě žil 18 let pod tvrdým řádem, tak pro tebe byl pak problém se s tou nově nabitou svobodou sžít?

Zase použiju příklad. Nejlepší „sociální pracovník“ pro kluky z basy je dealer drog. Chlap, kterého propustí z basy si má najít práci, bydlení. Pracovat a nezlobit. Jenže žádný z těch chlapů to nechce.

Nechce si najít práci, bydlení a žít normálním životem?

Ne hned po propuštění. Primárně, a teď budu velmi upřímný, primárně se ten chlap chce dobře najít, oblíct se, zasouložit, nejlépe několikrát, třeba se i opít. Teprve poté, co ukojí tenhle hlad po věcech, co mu byly léta zapovězeny, začne přemýšlet nad tím, že by měl mít taky kde bydlet, že by měl tedy asi začít chodit do práce. Já měl štěstí, že jsem měl do začátku nějakou tu bankovku a zázemí u rodiny, ale většina propuštěných chlapů to nemá. Na sociálce dostane pětistovku s tím, že si má vyplnit dotazníky a za měsíc možná dostane dva tisíce. Co si budeme povídat. Dneska se za pět set korun ani nenajíte. Když máte kontakty a jakože my (bývalí vězni-pozn. red.) ty kontakty máme, tak si najdete dealera drog, dostanete od něj pět dávek, šestou pro vás a když drogy neberete, tak si tu šestou prodáte pro sebe. Takhle se u něj otočíte pětkrát a vyděláte si za den pět, šest, tisíc a můžete si je jít rozfrcat, ale už se zase pohybujete jednou nohou v kriminále.

Hm a jak tomu tedy předejít?

Základ je ten, aby existovala možnost očisty svýho zázemí. Většina chlapů přijde do vězení a mají randál dluhů a mají před sebou čas. Není cílem každého vězně pracovat a řešit špínu, co nadělal venku. Cílem každého vězně je najít způsob, jak si trest zkrátit. Dokážu si představit bodový systém, který by vězňům umožnil si trest zkrátit, třeba tím že chodí do práce a řádně platí dluhy. Jenže to by musel stát k vězňům přistupovat jako ke klasickým zaměstnancům a ne jako k otrokům.

Napadlo mě, měl jsi nějaký plány do budoucna?

Ne. Já jsem neovládal počítače. Neovládal jsem technologie. Ty technologie poskočily nehorázným způsobem a na tom mě zpětně vždycky nejvíc štvalo, že jsem na výstupce (předvýstupní oddělení-pozn. red.), byl padesát metrů od počítačové učebny, kde jsem se všechny tyhle věci mohl naučit, oni mě tam nikdy nevzali, přestože jsem se tam hlásil. Komunikace, používání slov v rámci těchto nových technologií neodpovídá tomu, co si pod tím člověk představí, když to nezná. Lidi okolo vás se vám to zpětně snaží vysvětlit, ale i pro ty lidi je to automat. Oni dělají ty věci automaticky a nedokáží pochopit, že když to někdo vůbec neovládá, tak pohyb rukou po dotykovém displeji je prostě pro mě něco, co neznám.

Co bys poradil nově propuštěným vězňům?

Být na sebe přísnější v každém rozhodnutí, které se chystají učinit, než jak na ně byl přísný režim ve vězení. Vím, že to je těžký, ale cokoliv jinýho je cesta zpátky, tedy do pekla.

© 2021

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑