Měsíc: Duben 2021

Stanfordský vězeňský experiment. Víte na co poukazuje? Na dysfunkci českých věznic.

Pokud máme mluvit o funkčním vězeňském systému, který v budoucnu nebude generovat recidivisty a časované bomby, jenž mohou neplánovaně vybuchnout a ohrozit tak naší společnost, měli bychom vědět, jaké závěry přinesl Stanfordský vězeňský experiment a vyvarovat se tak chyb, které neustále lidstvo opakuje.

Už jste o tom slyšeli?

Neděláme si iluze, že o Stanfordském sociálním experimentu je ve společnosti široké povědomí, ale jelikož chceme jeho závěry využít v budoucnu pro kompletní reformu našeho dnes nefunkčního vězeňství, které je navíc i neúnosně drahé, neboť v době, kdy státní dluh činí přes 3 biliony korun, se vězeňství každým rokem dotuje částkou okolo 11 miliard, tak vás s ním ve stručnosti seznámíme.

Na myšlenku vzít 24 studentů, rozdělit je na dvě skupiny, určit jim role vězňů vs. dozorců a sledovat vývoj jejich chování, přišel v roce 1971 jistý americký psycholog Philip George Zimbardo. Chtěl dokázat, že váleční zločinci, kteří se během výkonu své služby za druhé světové války v koncentračních táborech dopouštěli nelidského zacházení na lidech v nich uvězněných, nutně nemuseli do výkonu svého tehdejšího zaměstnání nastupovat se sadistickými sklony, ale jejich lidská povaha byla potlačena přidělenou rolí.

Zimbardo si pro svůj experiment vybral záměrně psychicky stabilní, nekonfliktní studenty s vyrovnanou a přátelskou povahou. Na vězně a dozorce byli dobrovolníci rozděleni náhodně. Samotného experimentu se mělo ze začátku zúčasnit pouze 18 studentů s tím, že ostatní měli zůstat jako náhradníci. V roli ředitele věznice byl sám Philip Zimbardo a v pozici hlavního dozorce byl David Jaffe.

Každá role měla pevně stanovená pravidla

Vězni museli být ticho v době odpočinku, po zhasnutí světel, v průběhu jídla a vždy, když je dozorci převáděli. Museli se hlásit čísly, museli dozorce oslovovat „Pane nápravný důstojníku“, jakékoliv jejich pochybení mohlo být trestáno tak, jak „nápravný důstojník“ uznal za vhodné a samozřejmě měli povinnost nosit vězeňskou uniformu. Za špatný stav ustrojení do uniformy či uniformy samotné mohli být vězni trestáni tak, jak „nápravný důstojník“ uznal za vhodné.

Pravidla pro dozorce byly o poznání jednodušší. Jejich úkolem bylo dohlédnout na to, že vězni dodržují určená pravidla, za přečiny proti nim je směli potrestat, avšak nesměli použít násilí.

Nutno dodat, že všichni účastníci nebyli soudně trestáni a jednalo se skutečně pouze o experiment. Všichni účastníci tak měli povědomí o tom, že nikdo z nich nic špatného v minulosti neudělal, „vězni“ jsou slušní lidé bez trestné minulosti a za svou účast dostali dokonce zaplaceno. Věděli dokonce i o tom, že celý experiment bude trvat pouze 14 dní, přesto všechno musel být předčasně ukončen, jelikož se „dozorci“ začali k vězňům chovat nelidsky, týrali je, šikanovali a dokonce došlo i na fyzické násilí. Pouhých šest dnů stačilo účastníkům experimentu v roli dozorců k tomu, aby začali účastníky experimentu v roli „vězňů“ tyranizovat.

Vězení má být o spravedlnosti, nikoliv o pomstě.

Obecný závěr studie byl poměrně silně kritizován, neboť se dotýkal problematiky válečných zločinců a jejich přečinům proti lidskosti. Zimbardo tímto experimentem chtěl dokázat, že se těchto zločinů nedopouštěli lidské zrůdy, ale obyčejní lidé. Za tento experiment Philip George Zimbardo získal cenu Nadace Vize 97, kterou založil prezident Václav Havel se svou manželkou Dagmar Havlovou a předání této ceny doprovázelo české vydání knihy Moc a zlo.

My závěry z tohoto experimentu chceme aplikovat do našeho vězeňského systému, neboť, naše vězeňská služba a vězni mají úplně stejně stanovená pravidla, jako měli dobrovolníci na Stanfordském vězeňském experimentu a bylo by pošetilé tvrdit, že pokud se nechají svou nabytou mocí ke zlu zlákat lidé, kteří vědí, že jejich „vězni“ jsou všichni do jednoho nevinní, skutečné bachaře by ani ve snu nenapadlo se sadisticky, podle a nelidsky chovat ke skutečným odsouzeným. Jenže trestem pro vězně má být to, že mu byla odepřena svoboda, nikoliv jeho lidská práva. Navíc, jak chcete člověka motivovat k tomu, aby se choval slušně a zákoně, když na něm samotném pácháte bezpráví a tyranii?

Roman Ševčík

„Ve Valdicích jsem se chtěl zabít, protože se to nedalo vydržet.“

(Odsouzený za dvojnásobnou vraždu, 21 let ve vězení, 9 let v psychiatrické léčebně)

„Čau. Tak jdeme na to?“, zazní v telefonu sympatický hlas Romana Ševčíka. Kvůli covidové situaci tento rozhovor vedeme po telefonu a mně v tu chvíli vůbec nedochází, co mě v následujících minutách bude čekat. Roman ale o své zkušenosti z vězeňského prostředí mluví naprosto otevřeně a bez jakýchkoliv skrupulí popisuje i velmi nepříjemné situace, které reálně zažil, zatímco my si je nedokážeme představit ani v nejhorších snech.

Romane, za co jsi byl ve vězení?

Za dvojnásobnou vraždu. Oběti byly moje teta a babička. Byl jsem za to odsouzenej v roce 1989 krajským soudem v Brně na 21 let odnětí svobody.

O tobě všeobecně panuje povědomí, že jsi byl odsouzen za něco, co jsi nespáchal. Bylo o tobě hodně napsáno. Dokonce se o tvůj případ velmi podrobně zajímal Radek John, který jej představil veřejnosti v pořadu Na vlastní oči.

No, všeobecné povědomí je otázka sama o sobě. Ano, moje kauza proběhla televizí a novinama, ale najdou se lidi, co uvažujou trochu jinak. Pro ně jsem prostě dvojnásobnej vrah.

Takže tím chceš říct, že i ty sám jsi se musel před společností obhajovat a to i přes fakt, že tvoje kauza byla zveřejněná?

Ano, i já jsem se musel obhajovat. Ale je to dost těžký. Už během vyšetřování jsem tvrdil jak vyšetřovatelům, tak soudu, že jsem to neudělal, ale už tenkrát mi nikdo nevěřil. K mýmu odsouzení jim stačilo moje přiznání. Nikoho nezajímalo, že ho ze mně vymlátili. U soudu pak přečetli text, který měl dokazovat moje přiznání. Jenže já to napsal pod psychickým a fyzickým nátlakem. To jsem jim tam pak načmáral, co mi nadiktovali, jen abych to měl za sebou. U soudu to pak použili. Tam jsem samozřejmě moje přiznání okamžitě odvolal s námitkou, že to bylo pod hypnózou a nátlakem. Během mého výslechu tam byl totiž i jakýsi doktor. Jenže soud na to vůbec nebral ohled a odsoudili mě na 21 let. Pak přišel převrat a v rámci Havlovi amnestie jsem dostal rok dolů. Jenže… V roce 1991 jsem byl převezen na týden do Vinařic, zrovna ve chvíli, kdy se tam připravovala vězeňská vzpoura. No a za tu jsem dostal u kladenského soudu dva roky nášup. Přitom jsem nebyl žádná významná osobnost těch nepokojů, jak tomu bachaři říkali. Seděl jsem šest let na Borech a pak ve Valdicích.

Tos to ve vězení neměl asi jednoduché, že?

Život v kriminálu já vůbec neměl jednoduchej. Ale kdo ho tam má jednoduchej? Jasně, vrazi jsou „šlechta věznic“, ale né, pokud je vaší obětí dítě nebo žena, obzvlášť pokud se jedná o příbuzné a já tam seděl za dvojnásobnou brutální vraždu dvou žen, mojí babičky a mojí tety. Protože jsem byl mladej kluk, kterej se do tý doby vyhýbal rvačkám, tak jsem opravdu nevěděl jak se bránit. Jak se taky bránit, když na vás nastoupí tři zkušení kriminálníci, dva vás drží a třetí vás znásilňuje. Protože jsem se za to styděl, tak jsem to bachařům nehlásil, ani bych nic neřekl, jenže, protože jsem měl problémy s krvácením, tak si toho bachaři všimli a proběhlo vyšetřování. Já nikoho nejmenoval, ale že jsem byl znásilněnej jsem těžko mohl utajit. Oni mě následně dali na izolaci. Když jsem byl na izolaci, tak ti chlapi chodili na vycházce pod mým oknem a slibovali mi různé úplatky, abych mlčel, protože mají před propuštěním a že mají rodiny. Já jim na to říkal, hoši to jste si měli ale rozmyslet dřív. Já jsem pak nemohl ani na záchod. Bachaři mě odvedli k doktorovi a doktor to z úřední povinnosti ohlásil, protože musel. Nahlásil to na Prevenci (oddělení prevence a stížností – pozn. red.). Na prevenci už věděli, kdo to udělal, aniž bych cokoliv řekl. No a potom je převezli jinam, jenže mě museli zašívat. Tak zlý to bylo.

To je strašný Romane. Jak dlouho jsi tam byl?

Na Borech jsem byl od 1991 do 1996. Pak mě převezli do Valdic, kde to nebylo tak brutální, ale sloužil jsem k orálnímu uspokojování ostatních vězňů. Ve Valdicích jsem se chtěl zabít, protože se to nedalo vydržet. V jedný věznici mě znásilní a v druhé si ze mě doslova udělali prostitutku. Nepodařil se mi ani jeden z mnoha pokusů. Dneska jsem za to rád. Ve Valdicích postupem času jsem získal podporu a pomoc ze strany silnějších vězňů, ale už ne sexuálníma službama. Stal jsem se tak zvanou „koninou“ (posluhovačem jinému vězni za obranu či úplatu – pozn. red.) a to mi vlastně zachránilo. Takže jsem prošel tou nejkrutější cestou, jak projít vězením. Tohle normální člověk, který nikdy vězení nezažil, nemá šanci pochopit.

Kdy tě tedy propustili?

Basu jsem opustil v únoru 2010, ale následně jsem byl převezen do psychiatrické léčebny, kde jsem byl dalších skoro deset let. Léčebnu jsem opustil na první jarní den.

Romane, setkal jsi se někdy s předsudky společnosti?

Ano, setkal.

Dá se vůbec proti předsudkům společnosti nějak bojovat?

Samozřejmě že člověk by i rád, ale… Setkal jsem se i na úřadech nebo v běžné společnosti s tím, že jsem kriminálník a člověka to zamrzí. Bojovat proti tomu je těžký, ale jelikož jsem měl podporu ve své přítelkyni, kterou mám teda do dneška, a lidí okolo mne, tak jsem to dal, ale i tak to bylo těžký. Člověk má prostě problém jít třeba na úřad a něco si vyřizovat, protože ti hlavou běží, že to ty lidi ví a říkají si, „Jé, on je to kriminálník. On je to dvojnásobnej vrah.“ Takže ten rok a tři čtvrtě bylo hodně krutých.

Takže je vlastně pro toho vězně složité se zařadit zpátky do společnosti?

Jo, je to složitá věc. Ty lidi nemají to povědomí o tom, jak kriminál funguje a že se do něj lidi můžou dostat i za něco, s čím nemají nic společnýho. Oni si prostě nedokážou představit, co si takový člověk prožil.

Ano, to je pravda. Doufejme, že se to časem změní. Jak by jsi popsal ty tvoje první dny na svobodě? Dá se to vůbec nějak popsat?

Já jsem byl jako v Jiříkově vidění. Mohl jsem si jít kam jsem chtěl, přijít kdy jsem chtěl. Nemusel jsem se nikde hlásit, nic vysvětlovat. A v tu chvíli jsem se cítil jako svobodný člověk. Tohle je totiž pro mě svoboda. To, že se nemusím nikde každou hodinu hlásit. Můžu přijít kdy chci, třeba i za několik hodin a nemusím nikomu nic vysvětlovat. Tohle je ta moje svoboda. Ta moje svobodná vůle. Já se už nemusím nikomu zpovídat.

To si užíváš, ne?

Ano, dneska už si to užívám. Dokonce jsem pokročil i v komunikaci s lidmi. Jsem i ve větší pohodě, ale ta moje psychika už nikdy nebude taková, jaká byla kdysi, před mým odsouzením. Člověk, kterého uvěznili v 18 letech za vraždu, kterou nespáchal, sebrali mu veškeré iluze o tom, jak nám tu fungujou soudy a věznice, dostal se na svobodu až v nějakých 49 letech, čtvrt života v háji… Je strašně těžký se s tím smířit a sžít. Já jsem do těch 18 let svět znal jinak. Po těch třiceti letech jsem se dostal najednou do úplně jinýho světa, kde to co jsem znal, už dávno neplatilo a všechno jsem se musel znovu učit.

Na tohle jsem se právě chtěla zeptat, jestli vnímáš ty rozdíly mezi tím světem, který jsi znal a světem jaký je teď?

Lidi mají představu, že jsou vězni připravováni na následný život po propuštění. Tak já upřímně říkám, že nejsou. Já jsem vylezl z basy a v prvních týdnech života na svobodě jsem neuměl ani vypsat složenku. Neuměl jsem jít samostatně si nakoupit. Neuměl jsem nic. Jako bych se znovu narodil a všechno se jako malý děcko učil od začátku. Učil jsem se mluvit s lidma, jezdit hromadnou dopravou, chodit na nákup. Všechno tohle jsem se musel znovu naučit. Jenže tohle je pro obyčejné lidi nepředstavitelný. Oni si to prostě neuvědomujou, pro ně je to automatický.

Hm, to je pravda. Ostatně i já si to nedokázala před devíti měsíci představit. Myslíš si, že by to společnost lépe pochopila, kdyby se o tom více mluvilo?

Určitě. Já jsem o tom přesvědčený. Když se s námi budou chtít lidi setkávat a nejen na sociálních sítí a budeme o tom mluvit, tak určitě. Věřím tomu, že to dokonce můžeme společně změnit. Když to uslyší z našich úst a přímo jim to řekneme, věřím, že společnost bude mít snahu to změnit.

Děkuju Romane, je hezké slyšet, že jsi na společnost nezanevřel. Mám na tebe poslední otázku, co bys vzkázal právě propuštěným vězňům?

No, co bych vzkázal. Vzkázal bych jim jednu věc, nenechte se zlomit. Chce to mít pevnou vůli a odhodlání. Je to těžký, ale dá se to. Kluci, bude to chvíli trvat, mě to trvalo tři roky, ale dá se to. Chce to trpělivost a mít někoho, kdo vám pomůže, ať už rodinu, manželku, přítelkyni, kamarády a pokud nikoho takového nemáte, tak máte basmani.cz.

© 2024 Basmani.cz

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑